Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A jsme zase v lesích, spolu s námi In The Woods… Všem už musí být jasné, že jejich zmrtvýchvstání v roce 2016 nebylo jen planou hrozbou, ale jasným vyjádřením touhy hrát. Jinak než byli posluchači zvyklí, ale stále po svém.

Jestli jsem se nad minulou deskou rozplýval, tak teď to až taková erupce nadšení nebude. A to i přesto, že novinka je stejné krevní skupiny a má stejné charakterové rysy. Snad je to tou rozzářenou oblohou, která se nad albem rozpíná. Možná je toho světla a pozitivních dojmů až moc. Však už minule bylo cítit, že temnota začíná být ohroženým druhem, z tvorby ITW zvolna mizí jako pára nad hrncem, až bude jednou definitivně vymazána. Nejsilnějším pocitem z odvráceného pólu je melancholie, díky níž můžeme kapelu stále považovat za atmosférické mágy. 

Album jsem si pustil a okamžitě spadnul do měkkých polštářů snění. Něžný začátek alba je jako otevírání očí do pěkného dne. Lehce posmutnělý pocit za odcházejícím snem a výzva následujících, bdělých hodin. Je třeba přeřadit do střízlivého, svižnějšího módu a konat. To vše stále v relativně pohodové atmosféře a s písní na rtech. Ta pohoda snad až nezdravě prostupuje celým albem, které se velmi rychle stává příjemným, rockovým doplňkem. Můžeme se ptát, jestli jde ještě o metal. Jsou zde tvrdé pasáže s hoblujícíma kytarama a rozjetým rytmem, hrubý vokál drhne jak rašple. Ale album na těchto věcech nestojí a projdou kolem vás jen jaksi mimochodem. Ryze metalový duch nemá sílu strhnout na sebe pozornost a přenechává vládu rockové lehkosti. V popředí je opět vynikající Berntův čistý vokál a silné refrény rockových megastar. Což vidím jako možný problém. Třeba „rádiový“ hit Misrepresentation Of I je po nějakém čase vlezlou odrhovačkou, kdy si nemůžete pomoct a stále vám hraje v hlavě. Kloubouk dolů, složit takhle silné melodie, to musí mít člověk v sobě. Jde s tím však ruku v ruce riziko přesycenosti a následného odmítání. Něco z těch psychologických pindů prostě… 

Přes spoustu vynikajících nápadů se mi zdá, že osnova alba, je řidší než by se mi líbilo. Jak album stárne, tak se víc a víc ukazuje, že hodně muziky tvoří poměrně obyčejné popěvky, které baví poprvé, podruhé, ale potřetí už prosvítá mělké dno. Chybí zde něco, co by rozbilo ten dokonale jedoucí stroj. Není tu žádná disharmonie, žádné divoké sólo či neposlušná rytmika, nic takového. Proto je Otra docela oříšek. Řemeslně dokonalá věc se spoustou magických chvilek a rozšafnou náladou, ale zároveň tady něco zatraceně chybí. Bude to ta propuštěná temnota, která by clonila příliš jasnou perspektivu.Jinak je Otra každopádně výrazná a kvalitní deska, která udělá spoustu práce.