Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
In Vain - Solemn

In VainSolemn

Sorgh26.4.2024
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Kapela si drží vysokou úroveň a posluchačům přináší už tradiční materiál. Je to stále výborné, ale začínám z toho cítit únavu. Další takové album už by mohlo být příliš.

Melodické souznění s frontou tvrdých pasáží, progresivní duch a novátorství. To vždy byli a jsou norští In Vain. Letos jim vyšla deska Solemn a určitě bude zajímavé slyšet další krok v životě této nevšední kapely.

 

Při pohledu zpět se ukazuje, že každé jejich album má to své a ani jedno nejde považovat za slabotu. Všude najdeme jak tvrdé pasáže, tak procítěné a emotivní momenty. In Vain v tom umí dobře chodit. Avšak to první opojení, které jsem zažil při poslechu debutu je dávným, už jen vzpomínaným zážitkem. In Vain jsou tady dost dlouho na to, aby zásadně orali mou psýchou, ale přesto jsem za každou jejich desku rád a vždy se těším na novou.


Solemn se svým zvukem, svými prvními tóny okamžitě přiznává ke všemu, co kapela v minulosti napáchala. Hned jsem našel povědomá znamínka na hýždích krasavice. Opět se potvrdilo to, že kapela už má časy obrušování a ladění dávno za sebou, a už plodí vyzrálé klenoty typického zabarvení. Posluchač po chvíli zjišťuje, že poslouchá hudbu takovou, jakou čekal a jestli je stálým fandou, tak vlastně i žádal. Věrnost zde není podrobena zkoušce, protože u In Vain už víceméně zmizel prvek překvapení a nastoupila zrádná jistota.

 

Jasný rukopis kytarové rytmiky nás uvede do světa, který jsme naposledy zkoumali šest let zpátky. Od té doby jakoby se nic nezměnilo. Opět musíme čelit bohatému vokálnímu ataku, na kterém si In Vain zakládají. Zpěvy vyznávají více forem, týrá nás vzteklý blackový řev, kterému sekunduje hlubší, ale ne přímo záhrobní growling. A opět nás co chvíli hýčkají jemné sborové zpěvy, které jsou cukrem po předchozích ranách bičem. Jede se podle dávno nastavené laťky a posluchač se nemůže ztratit. Ojedinělou zajímavostí je pro In Vain netypický zpěv ve skladbě Beyond The Pale, který najdeme na konci páté minuty. Taková dikce tu, myslím, ještě nebyla. Důležitým faktem je, že se chlapi umí do nástrojů stále vehementně opřít. Přítomnost blacku tady vykukuje za každým, když ne druhým, tak třetím rohem a některé pasáže jsou skutečně tvrdé a nelítostné. Where The Winds Meet je zrovna taková, brojí jak zajímavým duelem kytar v úvodu, tak neřídnoucím blackovým soumrakem. Své koule určitě má i Season Of Unrest, hlavně když se odváže po hezkém partu konejšivého saxíku. A nakonec pro mě asi nejlepší skladba To The Gallows, která se, kromě vlastní syrovosti a samozřejmě i nezbytné melodiky, na několika místech přibližuje epickému tónu připomínajícímu Borknagar. Jde pouze o několik momentů, ale tyto barevné střípky patří do kompletního kaleidoskopu desky, která tyhle drobné detaily potřebuje jako sůl.


Jinak mi totiž vychází, že Solemn je sice stále nadprůměrné album, ale při hledání toho nejlepšího od In Vain bych se raději podíval zpět. Příště by nebylo špatné lehce nabourat zaběhnutý koncept a vpustit trošku nepředvídatelného chaosu. Se zachováním tradičních propriet, které milujeme.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 26.4.24 9:29odpovědět

Dobré, ale jenom dobré. Minulá deska mě bavila víc a tahle už podle mě žije hlavně z její podstaty.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky