Recenze: Incantation - Dirges of Elysium

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

IncantationDirges of Elysium

Garmfrost15.7.2014

Zdroj: mp3

Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183

VERDIKT: Death metalová obluda z Améru je po dvou letech zpět a opět jí to hrození tak nějak věřím a užívám si to.

Taky patříte k těm, co přísahají na obludnou legendu blasfemického death metalu „Onward to Golgotha“? Přiznám se, že byť jsem si vždy našel cestu a oblíbil si s občasnými výhradami i ostatní počiny americké veledůležité stálice Incantation, vždy se mé nevděčné ucho vrátilo k dávnému kultu, který září z pekel už dvaadvacet let. Je mi jasné, že někteří z následovníků „OtG“ jsou mnohokrát kvalitnější, ale už se nikdy nepřiblížili oné ohavnosti, chladné krutosti a kacířské bezbožnosti jako právě na debutu. Nicméně jsme v roce 2014 a Incantation je tu opět s novou fošnou, na kterou jsme nemuseli tentokrát čekat tak dlouho jako v předchozím případě a opět vychází u francouzského labelu Listenable records. Ten pak novinkové album „Dirges of Elysium“ vydává jak na klasickém CD, tak na digipacku, což ale není neočekávaná zpráva, že?! Pro fajnšmekry pak vychází „DoE“ ještě na černém nebo v limitované edici na červeném průhledném vinylu a to si myslím, že může být náramná chuťovka pro oko.

Bezesporu se všichni shodneme na obrovském významu této smečky, která svým uměním a kouzlem ovlivnila celou řadu temně death metalových kapel. Zároveň se na rozdíl od leckteré dávné legendy od svého směřování nijak moc neodklonila a hlavně neodmlčela.

A jak si tedy stojí „Dirges of Elysium“? Asi největší překvapení způsobí hned na úvod titulní instrumentální song, který je velice atmosférický v zaDOOMané náladě. Ostatně každý fanoušek Incantation ví, že i k doomu měla kapela vždy blízko. Ale na začátek desky je to silné kafe, které si ale zřejmě rozlijete po nástupu brutální jízdy „Debauchery“. Tady je už vše tak, jak má. Tradiční blast beatový nátěr amerického střihu se záhy vrátí do doomové valivosti a prakticky ukazuje posluchači, že nám chce udělat radost silnými nápady a propracovanou strukturou skladby. Zběsilá slayerovská sóla vraždícím způsobem trhají tvrdá kila. „Bastion of a Plagued Soul“ vás nenechá vydechnout. To přijde až „Carrion Prophecy“ ale jen k rytmickému házení hlavou nebo pogu v divokém kotli. Podobný scénář pak naleznete po celé hrací délce desky. Asi největší sousto si ukousli pánové v závěrečném, šestnáct minut dlouhém eposu „Elysium (Eternity Is Nigh)“. Funeral doomový hnus vás pěkně potrápí monotónností, táhlým growlem. Odlehčení naleznete až v posledních minutách, se kterými se pak s „Dirges of Elysium“ rozloučíme.

Po dlouhé době se culím nadšením z desky Incantation. Rochním se v ultra pomalém bahně, které se často mění v makabrózní brutální řezbu a naopak. Výborná práce s rytmy páně Severna podpořená výbornou Sherwoodovou basou kapele jen prospívá a je fuk, jestli se písně pohybují ve funeralu nebo naopak zběsilé rychlosti, i tak zůstávají rytmicky velice zajímavé. Navíc se mi tentokrát líbí i Johnův hlas, který krásně odporně buble pod povrchem a působí mocněji než dřív. To je dost zásluhou studia, což na koncertech neoceníme, ale nyní jsme u výsledku studiové práce, která je zkrátka úžasná. Produkce je vcelku průzračná ale pořád záhrobně podzemní a výživně zahuhlaná.

Díky této desce Incantation dokazují, že se s nimi musí ještě dlouho počítat a že nepatří do starého železa. Po rozporuplném „kambeku“ Massacre je pak „Dirges of Elysium“ vyraženým trumfem všem škarohlídům, kteří se již ušklíbali nad starou gardou.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)