Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslední dobou nějak nestíhám sledovat, co nového se ve světě oblíbených interpretů a žánrů děje. Je toho zkrátka ze všech stran moc. Ale u jedné kapely jsem se na moment pozastavil a proto si o ní něco povíme. Jde o Infernal Execrator, kteří mě před dvěma lety zaujali živě v dnes již zaniklém Exit-usu. Letos ohlásili svou druhou řadovou desku Obsolete Ordinance, po které jsem se ze zvědavosti vrhl. Výsledek je velmi příjemný.

Vykolíkované teritorium není nikterak sešroubované řadou přídomků a roztodivných kombinací zdánlivě neslučitelného. Singapůrci prostě hrnou black death metal a jak už to u kapel z podobných končin bývá, hrnou ho s velkou vervou a nasazením. Tenhle žánr sám o sobě už těžko přinese něco, co vás posadí na zadek a do očí plivne jedovatou slinu, coby neklamný způsob oznámení faktu, že tohle tady ještě nebylo. Tohle tady totiž jisto jistě bylo. A nejednou. Ale ta razance, síla a schopnost udržet bdělost je obdivuhodná. Proto se mi dílo velmi zamlouvá a neřekl bych, že se topí v průměru. Je sice semknuté určitým dogmatem uvedených žánrů, ale výsledek předkládá náležitě prosycený důležitými vitamíny, které z podobné hudby chceme sát.

Zvukově se opírají o velmi ostrý death, a ta pekelnická ingredience blacku se pak odráží jako paprsek velkopánů typu Dark Funeral a Marduk v období třeba World Funeral. Takže jedna řežba za druhou, občas jemné zvolnění na počátku skladeb, ale jinak poctivě odvedená práce těžkotonážních rypadel. Vedle svižnosti bicích, které třískají hlava nehlava, nemůže uchu uniknout rychlost kytar, které se nehodlají stavět ani na vteřinu do oddychové polohy. Pěkným a vkusným doplňkem pak budiž vokál, který je patřičně pokřivený nastolenou vírou ve vlastní žánr. Tím chci říct, že vkusně zapadá, nevyčnívá a zlobí tak, jak je třeba. Žádné úkroky, žádné úlevy a snahy o odpočinek. Všechno je tak nezbytně navztekané, že i přes nepříjemné pocity horka máte nutkání ze sebe vydat další energii, která se ve vás díky poslechu nenápadně kumuluje.

Na nahrávce je zajímavé to, že při jejím poslechu nepotřebujete vnímat pořadí, či jakoukoliv jinou posloupnost skladeb. Prostě si to pustíte a ono se to pak vypne úplně samo. Alespoň já nemám sebemenší nutkání desku nějak přeskakovat, přetáčet, či sledovat, která věc zrovna hraje. Všechny položky jsou si svým způsobem rovny, ačkoliv je pochopitelně odlišuje nejedna maličkost a nemusí to být zrovna krátké intro. Prostě si to jede jak tank do Prahy (když máme to výročí); a militantní tendence ta muzika rozhodně má. Je to výbušné, hbité, razantní a velmi agresivní. Přesto dokáže operativně manévrovat a zacílit jasně na chuťové pohárky. Hlavně ty kytary vám nedají spát, protože se nebojí střídat zajímavé riffy a také vyšťouchat nezbytná sólíčka, která někdy působí až otravně, ale alespoň zas popíchnou receptory přítomnosti. V tu chvíli vám úplně stačí, že deska je dlouhá jen něco málo přes půl hodiny.

O obálku se nepostaral Chris Moyen, jak by se možná na první pohled mohlo zdát, ale zřejmě člověk, který se jím nechal dozajista inspirovat. Je to pán Jenglot Hitam z Indonésie, který už předvedl roztodivné blasfemické obálky pro velkou řadu kapel. Počínaje rokem 2014 aktivně zdobí nahrávky skupin, jejichž jména mi však na první dobrou nic neříkají, ale zkuste se mrknout na metalové archivy a třeba si pak posvítit na potenciální objev. Ale to tu předkládám jen tak na okraj z jednoduchého důvodu - podobný výraz předních artworků totiž vždycky dobře probudí jistá očekávání. Minimálně u mě to tak funguje a v případě Infernal Execrator se to potvrdilo. Však znáte ty Moyenovi pekelníky, jejichž růžky pak čouhají i z té muziky.