Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ingested - Where Only Gods May Tread

IngestedWhere Only Gods May Tread

Sorgh8.1.2021
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Řádná porce brutality, během které zbude čas zapět si lahodný refrén. Takoví jsou Ingested a jejich poslední studiovka.

Poslední půl rok se pravidelně věnuji poslechu alba Where Only Gods May Tread. To spatřilo světlo světa loni v srpnu a stojí za ním anglická brutální parta Ingested. Ta patří ke zkušeným drtičkám kostí, která o tomhle těžkém řemesle něco ví. A i když nejde o mimořádně výraznou nebo protěžovanou kapelu, jejich hudba dokáže být svým vlastním způsobem podmanivá a já na její volání slyším. Propláchnu hlavu, vymetu pavouci z uší a pak si zase jdeme nějaký čas každý svou cestou. Na straně kapely stojí čtrnáct let dřiny a pět alb, když nepočítám malé formáty.

 

Ingested si nezvolili cestu stylových prospektorů a jejich nahrávky nevynikají ani výraznou atmosférou. Jsou hluční, masívní a důrazní, přesně jako nějaká americká brutální chátra, která mydlí deathmetal od A do Z a zase zpátky. Neprovádí pokusy a nevymýšlí zlepšováky, ke stěstí jim stačí vzít vercajk do rukou a roztočit soukolí hudebních strojů. V neúnavném rytmu s vámi projedou exkurz do temných kapitol lidského světa a vám je jasné, že v tomhle pojetí metalu není prostor na stolek pro dva s kávou a croisantem. Jako vhodnější se jeví nějaká kotelna s dobře izolovanými stěnami. Tak už to bývá a Ingested nejsou žádnou výjimkou v hromadě dalších smrtonosných kapel. Jejich masivní deathmetal s brutální a hustou basou, kterou v rezonančním děsu ochotně podporují podladěné kytary, je zatěžkávací zkouškou každého bytu. Panelák se chvěje, soused tluče smetákem do topení a doplňuje bubenické inferno sázející do mozku jeden hřeb za druhým. Sleduji, jak kadence jejich bušení atakuje vyšší rychlostní stupně a proto si myslím, že řidiči a obdivovatelé parních válců se budou muset vydat jiným směrem. Kdo však tohle může, nebude se cítit ošizen. Postupem času přijdeme na chuť homogenní struktuře alba, které drží jako monolit, bez tvarových výběžků a ostrých hran, které by mohly narušovat úzké zaměření na cíl.

 

Kdo by si přece jen netroufal ponořit nohy do takhle divokého, konstantního proudu, toho můžu ujistit, že zlehka dojde i na atmosférku. A ne jen díky propagované výpomoci Kirka Windsteina (Crowbar), který svůj hlas propašoval do skladby Another Breath. Pravda, jeho hlas chraplavě konejší dosavadní brutalitu a snaží se zjemnit chladný dotyk nahrávky. Ale tato skladba má už ve svém rodném listu lehké zvolnění, odlehčený refrén ventilující dusnou netečnost. Jde o výjimku mezi všemi, nic podobného už se na albu neopakuje. Tohle album víc než čím jiným překvapuje množstvím hostů za mikrofonem. Jinak lze mínit už jen lehkou obměnu hrubozrnného vokálu z grindového ryku do guturálního chropotu. Umělecké cítění u nich dosahuje spíše suterénních hodnot, ovšem ve svém strohém oboru jsou mistry, kteří vám jakékoliv výčitky s klidem vymluví. Jsou to nebezpečné stroje.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky