Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Inmoria - Invisible Wounds

InmoriaInvisible Wounds

Michal Z9.7.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Slušný power metal současnosti, který se neplácá na suchu a má sílu oslovit. Album působí jako tmavý odlitek kovu, který zní dokonalým čistým průrazným zvukem, jak bylo již dříve dobrým zvykem u Morgana Lefay.

Inmoria je jméno nové, leč plné ostřílených severských borců. V roce 2008 se dali dohromady členové Tad Morose se zpěvákem Charlesem Rytkönenem + rytmika, jež mají za sebou práci ve smečkách Lefay respektive Morgana Lefay. Zde by bylo možné skončit, jelikož kdo dříve zaslechl tvorbu zmíněných kapel, tuší, o čem bude i tento zářez.

 

Co se týče hudebního směřování, Inmoria pouze lehce obměnila zajetou šablonu a stále do nás drtí svoji vizi power metalu (již předžvýkanou v Lefay či Morgana Lefay), se slušně velkou dávkou kláves. Využívá se klasický, přesto vysoce kvalitní středopolařský naléhavý zpěv, typická rytmika a její jednoduchá čitelnost i přes snahu působit rozmanitě. Ubylo, vlastně vymizelo thrashové brusivo a výrazivo se stočilo k epické stránce tísnivého power metalu. Inmoria nemůže ničím překvapit. Trochu pokoutně se nám pánové snaží zabalit svoji dřívější tvorbu do krabice s novým logem.

 

Dost pouhé kritiky. Deska si zaslouží pozornost všech, kdo rádi temnější a dusné podání siláckého metalu a nemají problém s podobností alb dřívějších působišť tvůrců. „Invisible Wounds“ na vás doslova vlétne, rytmika svírá pevně celek v kleštích, mohutné klávesové plochy výrazně pomáhají kytaře, která pracuje pouze pro celek. Charles Rytkönen je hlavní rozpoznávací prvek a vévodí svým silným procítěným vokálem všem skladbám. Až na výjimku v podobě skladby „Haunting Shadows“. Tady nastupuje model – „kráska a zvíře“. Ženský prvek posunuje práh zapamatovatelnosti a osvěžuje vnitřní bažinu alba. Kombinace Rytkönen - Helena Bylund není pouze pro okrasu, ale má smysl a celé kolekci skladeb prospívá. Moderní úvod této skladby beru jako projev snahy netuhnout pouze ve vlastním řečišti minulosti. Oživení mají na starosti především klávesy skvělého Danne Erikssona.

 

První dva songy alba mají tendenci vás dostat do varu a daří se to. Bohužel ihned ztrácím přehled, která skladba vlastně hraje, tak jsou si podobné. Silný moment přichází v epicky a rozmanitěji zahraném kusu „Fantasy“. Nádhera - atmosféra je optimistická, rytmika jede naplno, vynikající klávesové party. Jsme neseni vysoko k bouřkovým mrakům, ze kterých však nezaprší další podobné vzletné kusy.

 

As I Die“ zavádí opakovaně do šedivé atmosféry a dusna. Holt švec se drží svého kopyta jak politik koryta. Uznávám, že v podobné poloze se Inmorii daří dobře, leč chtělo by to trochu inovace a nejen sveřepé čtení ve vlastní kronice. V „Misery“ (druhý opěrný výškový bod alba) se Rytkönen mění v drsnějšího Davida Defeise z Virgin Steel. Skladba má neskutečné koule a snaží se prodrat i do dalšího kusu. Bohužel opět trochu přešlap. Druhou spoluúčastí vokalistky se můžeme kochat ve „Will to Live“, která působí čerstvě, je pokropená prog vodičkou a parfémem netuctovosti. Příjemný pomalejší pokus plný dynamiky, epiky, chorálů a vznosných melodií „The Other Side“ nás spolehlivě dovádí ke konci vkusně strávené tři čtvrtě hodinky.

 

Album působí jako tmavý odlitek kovu, který zní dokonalým čistým průrazným zvukem, jak bylo již dříve dobrým zvykem u Morgana Lefay. Hlavní slovo drží klávesy a vokalista. Škoda nevýrazné kytary, která ve vykreslování a tvoření ustoupila na úkor kláves, zde je na čem zapracovat v budoucnu - pokud nějaké bude. Nakonec ve mně hlodá velká rozpolcenost. Hrana průměru a lehkého nadprůměru je v tomto případě ostrá. Placka se bude zamlouvat příznivcům Nevemore a Savatage.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky