Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vrchní inkvizitoři Dagon a Incubus zašpinili oblohu svým devátým albem a vzorně následují své předchozí zastávky a na ně navazující pauzy. Dlouhé, výpravné názvy jsou doménou tohoto dua, a to zase kráčí po svých vyznačených cestách. Hrdý krákor, podzemní špína, epika a zlomyslnost. Inquisition jsou matadoři s věkem přes pade uhnízdění ve svém specifickém vesmíru. Jejich klasické desky jako Nefarious Dismal Orations nebo Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm si rád připomenu, a nebylo mi zle ani v přítomnosti Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith, kterou jsem v době vydání podrobil důkladnějšímu průzkumu i tady na Echoes. Inquisition v sobě mají kus zmrdství a zvrácenosti, což v jejich podání vždycky rád slyším. V mé už polomrtvé paměti mám někde schované i živé vystoupení v Brně, které také mělo svoje parametry. K Inquisition jsem se prostě rád vracel, měli u mě svůj kredit.

Minulý čas je na místě, ten přítomný je něco na způsob volného pádu do říše průměrnosti. Ta opravdová esence zlovůle z kapely vyprchává. Poslední dvě desky mám ten pocit velmi utkvělý. A horkým kandidátem na zjevnou vyčpělost je právě novinka Veneration of Medieval Mysticism and Cosmological Violence. Inquisition stále lpí na svých pravidlech, ale fádní, omílací způsob provedení klouzající za hranu, už je problém. Kapelní doktrína je poznamenána množstvím instantních postupů, předvídatelností a otupělou razancí. Novinka je album, které mě nemůže těšit. Je plné vyfuněných rytmů, únavně přesně frázujícího vokálu a melodická epičnost, která je do skladeb kladena s vrozenou neotesaností (to mi zas tak nevadí), je ve výsledku jen ředěním již tak matných postupů. A pohádky je konec.

Nějaké ty pozitivní dojmy z nového alba vydržely přesně jeden poslech, po kterém jsem měl za to, že si vše začne sedat. Sedat to začalo, ale až příliš snadno, a očekávaný kus tajuplnosti byl vyvětrán prakticky hned poté. Inquisition jsou strašně předvídatelní. A tím pádem majestátně obyčejní. Nechci znít neuctivě, neomaleně, ani být zahleděný jedním směrem, kdy to jako že v rámci recenze dám kapele sežrat. Něco se ale zlomilo. Vždycky jde v prvé řadě o prožitek. V tomto případě démoničnosti, u Inquisition snad vrozené. A když si pak uvědomím, že poslouchám desku, která ji jen recykluje a nechává ožívat z podstaty, je něco špatně. Když cítím, jak mi tento způsob prezentace vyloženě vadí. Když tomu celému zkrátka vůbec nevěřím.

Tahle deska je pro mě naředěná temnota kdysi výstavního démonismu. Vyloženě průměrná věc. Ano, Inquisition jsou na novince takoví volnější, atmosféričtější. Víc se projíždějící po krajině a možná ještě víc z nich jde ten western feeling. To mi ale vůbec nevadí. I ta volnější část jejich jinak rouhavé povahy jde zahrát důvěryhodněji. Není problém, že je album v jistých místech klidnější a melodičtější. Někdy i výrazně. Klidně bych to i přivítal, pokud bych tomu mohl věřit. Problém nového alba vidím v jeho prvoplánové omšelosti. V nasekaných motivech jdoucích jeden za druhým a bez veškerého života. Kytary, melodie, epika i vokál - vše je v instant režimu. Nejde to pod kůži, ani jít nemůže. Je to povrchní záležitost.

Inquisition samozřejmě nemění svou tvář, ta je v jejich podání pořád věrná primitivnímu černému umění. A přesně ten pudový a primitivní styl byl u nich uvěřitelný a spolehlivý. Dnes už to tam neslyším. Ta dřívější špína se kamsi odplavila, je umytá. Na albu jde sice pořád najít pěkné motivy, které trochu povznesou černě zaprděnou náladu, ale je jich málo. Říct to po dvou poslechových pokusech kdesi ve městě, možná bych sám věřil těmto slovům i dřív, ale Inquisiton jsou vždy na delší a samotářsky specifičtější poslechové seance. Což jsem činil i teď. Jen mi naprosto nezafungovalo napojení, a i když se k albu pořád vracím (protože mám zvuk kapely prostě rád), nic nového z něj ke mně tentokrát nejde. Ustrnulo to v nějakém tupém místě, kam mi kapela spadla v rámci své současné vyčpělosti. Jako by se snažila znít co nejvíc vyváženě - zle i atmosféricky, a centrovala to tak dlouho, až si vyluhovala obě své dříve výstavní polohy.