Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Insomnium - Shadows of the Dying Sun

InsomniumShadows of the Dying Sun

Garmfrost4.6.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183
VERDIKT: Nová deska Insomnium je pěkná, někdy i pohladí a rozhodně neurazí. Nicméně ale nenabízí něco navíc, něco, kvůli čemu by se posluchač k albu rád vracel.

INSOMNIUM nepatří mezi moje top kapely, ale prakticky ihned se se mi zalíbily jejich úžasné melodie, odkazy k Sentenced a jejich zuřivé krásce „Amok“ nebo k rukopisu hitmakerů Dark Tranquillity. To celé ve svojském pojetí seversky dravé melancholie. Spolu s Omnium Gatherum nastartovali před lety novou vlnu melodického death metalu, dodnes si hezky konkurují a dokonce se i tentokrát personálně propojili. „Shadows of the Dying Sun“ je jejich šesté album a kapela, kterou jsem pořád v duši považoval za mladou a mnohé slibující, se stala na scéně pojmem, se kterým je třeba počítat.

 

Po takové řádce let a natočených alb by jeden čekal únavu materiálu a určitou stagnaci. Naštěstí Insomnium pokračují v nastaveném trendu a nové písně opět dýchají nadšením, úžasnými melodiemi a díky přínosu nově příchozího Markuse Vanhala (Omnium Gatherum) i kytarovými legráckami lehce odlišného charakteru, než tomu bylo dosud. Pochválit musím i bubeníka Markuse Hirvonena. Bicí na novince jsou skvěle natlakované a mnohdy netradičně rychlé, jakoby je ani nenahrál člověk, který byl přítomen na všech deskách, ale někdo nový. Skvělá práce nakopává Insomnium do divočejších poloh a ty pak mají zase o něco dráždivější aroma.

 

Slabou stránkou posledních desek jsou unylé čisté vokály Ville Frimana, které od „Across the Dark“ doplňují basujícího frontmana Niilo Sevänena. Naštěstí se na „Shadows of the Dying Sun“ objevují v menší míře než na předchůdcích a nekazí tak celkovou atmosféru. Vím, že svoje příznivce tyto zpívánky mají a dokonce jim vadí murmur zde prezentovaný. Osobně jsem ale přesvědčen, že by kapele prospěl kvalitnější čistý hlas a zpěv. Musí-li být.

 

 

Hned od první skladby „The Primeval Dark“, jež plní funkci intra, která Insomnium zkrátka umí moc pěkně, poznáte typický rukopis, který nastolili pánové v posledních letech. Když se pak rozjede druhá „While We Sleep“, kde jedna sólová vyhrávka vystřídá druhou, vím přesně, že je to přesně to, co jsem čekal a chtěl. Jen mě zastrašil čistý zpěv hned v úvodu, ale ten je vzápětí k mojí spokojenosti vystřídán tichým growlem. Nabízí se poznámka o lehké stagnaci, ale není to pravda. Melodické linky jsou obdobné, postupy, aranžmá taky, ale v každém případě je novinka opět trochu odlišná. V čem? V pojetí skladeb a ve větším posunu ke smutnému rocku či snadnějším melodiím na jedné straně a větší dravosti na straně druhé. Příjemná schizofrenie způsobuje pak emoční rozechvění, díky kterému se k desce rád vracím.

 

Zmíněná změna je dost znatelná v kytarových spletencích, což jsem už zmiňoval výše. Vanhala  je velice šikovný kytarista a jeho progresivní otisk způsobuje, že se z těch slaďoučkých harmonií nezblázníte. Díky průzračnému zvuku vyniknou všechny detaily a deska tak působí jaksi opravdověji. Je zajímavé, jak obyčejně loni působil titulní song EP „Ephemeral“ a jak krásně vynikl na nové desce, kde dostal také svoje místo. Najednou se vybarvily úžasné kytary a skvělý řev, kdy v metalové bouři použitá akustika a piano jako podkres pod rifovačkou působí jako hedvábné pohlazení. Nadpozemská je i „Lose to Night“, která vás jednoduše rozcupuje na kousky v poetické bouři, to stejné až do post rocku hozená vichřice „The River“. Konec alba v podobě „The Promethean Song“ a titulní „Shadows of the Dying Sun“ je pak trochu doomově ospalejší a bonusová „Out to the Sea“ nenabídne výraznější emoce. Spíše se nese v tradičnějším pojetí typu göteborského death metalu druhé půle devadesátek se všemi těmi helloweenovskými dvojsólíčky a tupatupa rytmem. Tedy nic nového. Pěkné, neurazí, ale ani nic nepřináší.

 

Album má samozřejmě i slabiny a jsou jimi hlavně přílišná předvídatelnost, kritizované čisté zpěvy a minimum okamžiků, u kterých bych křičel nadšením, jak tomu bylo na dřívějších fošnách běžné. Insomnium letos přišli s albem, které je může katapultovat na výsluní a představuje je ve vysoké formě vzrůstajícího charakteru. Díky menšímu množství čistých zpěvů ubylo rušivých elementů. Přístupnější forma může Insomnium přinést do tábora více fans, ale pro stálého posluchače může být „Shadows of the Dying Sun“ příliš snadné sousto.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lyriel / 4.6.14 9:40odpovědět

Jakožto stálého posluchače mě nová deska moc nepřekvapila, na druhou stranu je to možná dobře. Ať už se Insomnium někam posunou nebo ne, asi mě nikdy neomrzí. V listopadu se na ně chystám i do Prahy a neskutečně se těším! :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky