Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Isacaarum - Whorecraft

IsacaarumWhorecraft

Bhut17.12.2013
Zdroj: CD (#MGR-24320)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Jsou to stále oni, v plné kráse a síle. Jsou to stále Isacaarum a likvidují stejně důkladně, jak jsme na to u nich zvyklí.

Isacaarum snad netřeba představovat, jde o stálicie tuzemského grindu a synonymum pro tento žánr v našich končinách. Každému by mělo toto jméno naběhnout při pomyšlení na český grind. Možná, že jste ani nepostřehli, že tato banda má na kontě další zářez. Deska vylezla na povrch zemský poněkud v tichosti, alespoň dle mého soudu. Nicméně podívejme se jak novinka Whorecraft vypadá zevnitř.

 

Co myslíte? Lze čekat u takovéhle bandy nějaké zklidnění? Lze čekat něco neočekávatelného? Očekávat možná lze, ale výsledek je prost podobných vylomenin. Kapela jasně sází na jistotu a rozhodně nechci ani maličko tvrdit, že by se opakovala nebo nedej světlonoši vykrádala. Naopak. V tom zběsilém tempu a rychlopalném nářezu vidím jistý rozdíl. Cítím zde více hrubosti a tvrdosti, než tomu bylo dříve. Možná je to hutnějším zvukem kytary, možná je to dáno hlubším vokálem. Jisté ale je, že celek zní úderně. Tu a tam kapela zvolní styl natolik, že by jim nálepka death metal slušela náramně. Pokud se ptáte na dávný black, ze kterého vytryskl pramen Isacaarum, tak ten tu už necítím. Respektive mohl bych podezřívat některé riffy z pokukování po černé odnoži, ale spíše rýpu a tápu.

 

Všechno na nahrávce funguje přesně tak, jak má - deska šlape tam, kde má a oproti tomu se dokáže uklidnit a uvolnit přesně ve chvíli, kdy vás píchne za krkem. Ta hudba stále zabíjí a seká. Je stejně divoká jako kdysi a nějaký věkový / časový rozdíl tu znát rozhodně není. Typická hra bicích, hrubé kytarové běsnění a specifické vrnění basy v doprovodu klasického Chymusova frázování – to jsou atributy, které zná každý fanda Isacaarum. Ucho posluchače bude naproti tomu obohaceno i o další zážitky, třebas Revulver, která je trošku uvolněnější. Nabízí se otázka, co znamená ve slovníku Isacaarum uvolněnější. Každopádně nesklouzli do nějakého středního tempa, jen to je to trošku jiná sypanice. Při troše té chirurgie můžeme v desce nalézt přeci jen zvraty a pasáže, které už od grindu lehce ustupují, ovšem přes celou tu hradbu jednoznačně nepřesahují. Jsou to stále oni, v plné kráse a síle. Jsou to stále Isacaarum a likvidují stejně důkladně, jak jsme na to u nich zvyklí.

 

Nahrávalo se v Hellsoundu u Honzy Kapáka a na výsledku je to znát. Kvalitní zvuk dávající vyniknout všem nástrojům i chuťovkám v pozadí. Nejsilnější moment desky vám neřeknu, protože je celá dokonale sladěná tak, že nic nevyčnívá a nic není upozaděno. Všechno na stejné vlně, všechno na patřičných likvidačních pozicích. Pokud stále nevíte, jak provětrat sousedy v době vánočního veselení, tak Whorecraft v přehrávači bude ostrým nábojem. Pokud má mít nahrávka nějaké účinky, tak rozhodně ty léčebné.

 

Závěrem snad jen drobný poznatek, chybička se vloudila do bookletu alba. Na zadní vsádce, stejně jako na slipcase obalu jsou prohozeny písně šest a sedm. V bookletu s texty už je vše v pořádku, jen na zmíněných místech to visí naopak. Toť jediná újma, kterou jsem našel. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

highlander / 10.1.14 8:56odpovědět

Jeden kousek tohoto počinu také vlastním a nemá to chybu. Krásně se to poslouchá. Více jsem psal v diskuzi na Fobii. P.S. sousedy tím také léčím :-)) .

F.C. (ISACAARUM) / 9.1.14 21:04odpovědět

Děkujeme ti za tvůj názor, i když není pozitivní . . . . Jinak, přijď se podívat někdy na náš koncert jestli působíme "unaveným" dojmem :-) F.C. & ISACAARUM

Fanda / 31.12.13 14:53odpovědět

Nemůžu si pomoc, ale tahle deska mně nesedla. Kapela se mně zdá unavená, bicí prostě odklepaný, Chymuse bych málem nepoznal. Připadá mně zde větší příklon ke grindu, žádný vál, který by mě posadil na zadek. Vlastním všechny desky kapely ( samozřejmě originál ), proto si troufám vyjádřit svůj názor.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky