Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Isolant jsou americká industrial metalová partička mající na kontě pouhé dvě EP a patřící pod křídla extrémního labelu Sentient Ruint Laboratories. V jeho katalogu najdeme vedle black/deathové disonance a metalové klasiky, také hodně souborů zabývajících se elektronicky ocelárenským zlem. V posledním týdnech mezi takové spolky můžeme započítat mimo jiné třeba Uranium a právě Isolant. Pokud jsou prvně jmenovaní těžším a zvukově surovějším soustem (a výborným), Isolant vsadili spíš na klasiku.

Jejich druhé EP Drain je kolekcí šesti skladeb, ve kterých najdeme vlivy Godflesh, trochu i Swans, a pak taky návaznost na devadesátkové death/doomové žalopěvce. V kapele je izolována trojice muzikantů, která je aktivní v mnoha dalších spolcích napříč undergroundem. Metalových i hlukových. Za všechny bych zmínil třeba Mallus nebo Abstracter. Isolant jsou sice uváděni jako americká formace, ale ve skutečnosti je to mezinárodní záležitost. Jediný Amík v kapele je Max Furst, Mattia Alagna je Ital přestěhovaný do USA a hlukmistr Miguel Souto je pro změnu ze Španělska.

EP Drain je směska těžkotonážní strojové mašinérie s pomalým groovy rytmem a kouskem doomové melancholie. Je v tom kus citu, ale přece jen ho ta průmyslová topornost přebíjí. Je to zajímavé spojení, způsob provedení ale ničím zvláštním nevoní. V podstatě se po celou dobu alba jedou standardní postupy, které už byly ke slyšení někde jinde zahrané někým jiným. To samo o sobě asi tolik nevadí, protože Isolant se umí v tomto prostředí pohybovat naprosto přirozeně, ale člověk už vycítí, že ze sebe nic nečekaného nevymáčknou. Vedle strojnického doomování jde z Isolant celkové napojení na rané devadesátky a tehdejší androš. Se všemi jeho experimenty a crust-punkovými dozvuky.

Albu má dominovat zkáza, beznaděj a snad i psychická bolest. Jeho groovy rytmus ale tyhle šrámy zahladí do přijatelné roviny. Nejde o žádné deprese, ale valivý proces, který má docela koule. Isolant jsou možná duševně izolovaní skeptici, kteří zatloukají rezavé hřebíky do rakve rytmem těžkopádných obráběčů, ale o nic složitého nejde. Je to temný materiál, ale má své hranice, za které nejde. Každopádně nějaké světlé zítřky v přítomnosti této desky můžeme v klidu škrtnout. Stále častěji se ale dostává na povrch ta obyčejnost. Schovaná v industrial doomové skořápce, která se hezky houpe a zdá se chytlavá, aby tohle zdání vyměnila za příliš obyčejné menu tak trochu vyškrabané z cizího talíře. Vše je působivé jen tak na půl žerdi. Na moment potěší, ale ani se nenafoukne a zase splaskne.