Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jade - Mysteries Of A Flowery Dream

JadeMysteries Of A Flowery Dream

Sorgh29.5.2025
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Silná, atmosférická deska ponechávající si tvrdé, metalové brnění. Duel dvou stylů, death metalu s doomem má jasného vítěze, ale kdyby jeden z nich chyběl, nebylo by to tak návykové.

Měl bych tu jedno pěkné album, ve kterém se snoubí tvrdé argumenty s nepodplatitelnou silou emocí. Atmosféra je tady důležitým hráčem, ale nic nebrání tomu, aby se okolo ní hoblovalo o sto péro. To album se jmenuje Mysteries Of Flowery Dreams a stojí za ním kapela Jade.

 

Jade jest projektem tří osob, říkejme jim J. A. a B., protože tak to mají rádi. Jejich první demo spadá do roku 2018, ale jestli je to i doba jejich formálního založení není řečeno. Stejně tak není úplně jasné, kde mají hnízdo, ale je to někde na trase mezi Německem a Španělskem. Aktuální deska, o které bude řeč, je jejich druhou řadovkou a my ji podrobíme nelítostné inspekci, protože si to zaslouží.

 

Takový trochu sci-fi obal mi toho moc neřekl, mnohem víc napoví první tóny. Mysteries… se rozbaluje temným intrem, které přechází v poměrně dlouhé kroužení v mantinelech doom metalu. Je to ten druh doomu, který není jen bída a beznaděj, spíš naopak. Mnohdy by se dalo mluvit o svébytné melancholii, ale hutné pasáže jsou zde taky. Podladěné nástroje plodí solidní chmury, je tu správné pnutí, když se jim staví do opozice kytarové vyhrávky a sóla s mnohem pozitivnější náladou. Díky nim vzniká atmosféra nadčasových panoramat, nesmrtelnosti a určitého nadšení. Rytmika stojí na tvrdých riffech, podladěný zvuk jim dodává punc stability a nezdolnosti. Na nich potom vyrůstají silné melodické vyhrávky. Z pohledu doomového fanatika může jít o kacíře neuznávající autoritu klasik. Jade prostě neberou doom jen jako svět žalu, nejde o dominantní rys. Spíš se snaží ukázat, že ve všem se ukrývá něco hezkého, nebo minimálně zajímavého. Proto se vlastně ani nedotkneme ponurých kulis funerálních a spíš to vypadá jako procházka zajímavou, lehce zanedbanou, podzimně tlející zahradou. Je tu místo jak pro zánik, tak i pro divoké poryvy života.

 

Jade jsou bráni jako progresivně deathmetalová kapela, ale mně se to jeví tak, že death hraje druhé, ne-li třetí housle. Kapela nasává inspirace z více stran, proto se nedá mluvit o přísně deathmetalovém nebo doomovém albu, ale právě z doomu si bere nejvíc. Jejich přístup bychom mohli nazvat progresivním, protože se snaží ve známém prostředí pohybovat ne úplně všedním stylem. Smrdutý dech death metalu cítíme v tempu, v bicím masokombinátu, ve zpěvu. Skladby Light´s Blood, 9th Episode jdou asi smrti nejblíž. Album mi však v mnohém svojí strukturou připomíná vynikající Francouze Monolithe. Je zde podobná pestrost, rozmanitost a vynikající nálada. Monolithe jsou víc doom, Jade utíkají k deathu, ale společné body tady nacházím. 

 

Poslech nesluší zarytým konzervám. Tady se nálada mění jako dubnové počasí. Někdy je lepší v klidu rozjímat, to když dlouhé instrumentální pasáže hladí na duši. Jinde je třeba poctivě šlapat vodu, abychom se neutopili v hluboké šachtě zoufalství. Tohle album se nebojí vybočit ze zavedených standardů a nedrží se připosraně osnov lidové školy umění. Kličkuje mezi různými nápady a ty pak umně propojuje v celek. Moc pěkné.




 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky