Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Měl bych tu jedno pěkné album, ve kterém se snoubí tvrdé argumenty s nepodplatitelnou silou emocí. Atmosféra je tady důležitým hráčem, ale nic nebrání tomu, aby se okolo ní hoblovalo o sto péro. To album se jmenuje Mysteries Of Flowery Dreams a stojí za ním kapela Jade.

Jade jest projektem tří osob, říkejme jim J. A. a B., protože tak to mají rádi. Jejich první demo spadá do roku 2018, ale jestli je to i doba jejich formálního založení není řečeno. Stejně tak není úplně jasné, kde mají hnízdo, ale je to někde na trase mezi Německem a Španělskem. Aktuální deska, o které bude řeč, je jejich druhou řadovkou a my ji podrobíme nelítostné inspekci, protože si to zaslouží.

Takový trochu sci-fi obal mi toho moc neřekl, mnohem víc napoví první tóny. Mysteries… se rozbaluje temným intrem, které přechází v poměrně dlouhé kroužení v mantinelech doom metalu. Je to ten druh doomu, který není jen bída a beznaděj, spíš naopak. Mnohdy by se dalo mluvit o svébytné melancholii, ale hutné pasáže jsou zde taky. Podladěné nástroje plodí solidní chmury, je tu správné pnutí, když se jim staví do opozice kytarové vyhrávky a sóla s mnohem pozitivnější náladou. Díky nim vzniká atmosféra nadčasových panoramat, nesmrtelnosti a určitého nadšení. Rytmika stojí na tvrdých riffech, podladěný zvuk jim dodává punc stability a nezdolnosti. Na nich potom vyrůstají silné melodické vyhrávky. Z pohledu doomového fanatika může jít o kacíře neuznávající autoritu klasik. Jade prostě neberou doom jen jako svět žalu, nejde o dominantní rys. Spíš se snaží ukázat, že ve všem se ukrývá něco hezkého, nebo minimálně zajímavého. Proto se vlastně ani nedotkneme ponurých kulis funerálních a spíš to vypadá jako procházka zajímavou, lehce zanedbanou, podzimně tlející zahradou. Je tu místo jak pro zánik, tak i pro divoké poryvy života.

Jade jsou bráni jako progresivně deathmetalová kapela, ale mně se to jeví tak, že death hraje druhé, ne-li třetí housle. Kapela nasává inspirace z více stran, proto se nedá mluvit o přísně deathmetalovém nebo doomovém albu, ale právě z doomu si bere nejvíc. Jejich přístup bychom mohli nazvat progresivním, protože se snaží ve známém prostředí pohybovat ne úplně všedním stylem. Smrdutý dech death metalu cítíme v tempu, v bicím masokombinátu, ve zpěvu. Skladby Light´s Blood, 9th Episode jdou asi smrti nejblíž. Album mi však v mnohém svojí strukturou připomíná vynikající Francouze Monolithe. Je zde podobná pestrost, rozmanitost a vynikající nálada. Monolithe jsou víc doom, Jade utíkají k deathu, ale společné body tady nacházím. 

Poslech nesluší zarytým konzervám. Tady se nálada mění jako dubnové počasí. Někdy je lepší v klidu rozjímat, to když dlouhé instrumentální pasáže hladí na duši. Jinde je třeba poctivě šlapat vodu, abychom se neutopili v hluboké šachtě zoufalství. Tohle album se nebojí vybočit ze zavedených standardů a nedrží se připosraně osnov lidové školy umění. Kličkuje mezi různými nápady a ty pak umně propojuje v celek. Moc pěkné.