Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jag Panzer -  The Scourge of the Light

Jag Panzer The Scourge of the Light

Sarapis7.4.2011
Zdroj: mp3 (320)
Posloucháno na: mp3 Philips + sluchátka AKG K44
VERDIKT: Nenáročné, chytlavé takřka na první poslech, ale trvalé. To vše jsou přednosti tohoto alba, kterým si Jag Panzer snad usmířili své fandy, kteří na toto album museli čekat sedm let. Jeho nevýhodou je převažující tradicionalismus, nicméně to příznivci stylu zřejmě nebudou moc řešit. Já jako neskalní fanoušek budu trošku přísnější, jinak si ale dovedu představit, že Jag Panzer obdrží za toto album i vyšší hodnocení.

Tvorba Jag Panzer mi byla donedávna naprosto neznámá. Že už má kapela leccos za sebou na heavymetalových kolbištích, to je mi samozřejmě známo, ale k samotné hudbě tohoto souboru jsem se dostal až prostřednictvím novinkového klipu Burn, který představuje aktuální album „The Scourge of the Light“. Jednoduché video na jednoduchou skladbu by snad ani nemohlo vyčnívat v obrovském množství jiných souvisejících či nesouvisejících snímků, nebýt mého náhlého hladu po tradičních melodických texturách typických pro power metalové interprety. Možná to je tím sluníčkem, které do nás ve stále větších dávkách pumpuje své paprsky, každopádně novému albu Jag Panzer jsem dal šanci a ta nezůstala nevyužita.

Zahrnovat do recenzí zkratkovité biografie kapel už patří ke koloritu hudebního pisálkovství a já tentokrát neuhnu z cesty, neboť i pro mě jsou informace kolem Jag Panzer novými fakty. Nicméně věnovat se budu hlavně novému albu, takže historie opravdu jen krátce. Jag Panzer pochází z Colorada a jejich kořeny sahají až do roku 1981, kdy čtveřice původních členů (z nichž v současné sestavě působí hned tři „základní kameny“) formuje kapelu Tyrant. Pod tímto názvem však v té době funguje i jiná kapela z Kalifornie, takže nový název na sebe nenechává dlouho čekat a zhruba od roku 1983 se soubor honosí titulem současným. Debut „Ample Destruction“ vychází v roce 1984, ale kvůli různým personálním změnám je to na dlouho deska poslední. Jag Panzer se znovu dávají dohromady až o 10 let později a vydávají album “Dissident Alliance“, které ale podle obecného názoru fanoušků kapely nestojí za nic. „Moderní“ historie Jag Panzer se začíná psát až s albem „The Fourth Judgement“ (1997), jenž znamená oživení jména kapely i jejího renomé a status solidní power metalové stálice si Jag Panzer drží dodnes.

 

Důkazem toho budiž nové album „The Scourge of the Light“, které vyšlo koncem února u SPV/Steamhammer Records. Jeho mantinely jsou samozřejmě jasně definované a kapela se přes ně nenahýbá ani na vteřinku, ale jako řemeslné dílo je tato deska bezpochyby kvalitním počinem. Z toho důvodu jsem vlastně po albu sáhl. Abych si poslechl klasický power se silnými melodiemi a tvrdým metalovým základem. Jestli se vám zamlouvá onen klip (určitou uhrančivost mu nelze upřít), budete spokojeni s celým albem. O to více, že „Burn“ rozhodně není jeho vrcholem. Velký podíl na výsledném dobrém dojmu z desky má zpěvák Harry "The Tyrant" Conklin, který mimo jiné působil v osmdesátých letech v Riot. Skladby obohacuje svými dvoj- a vícehlasy, do zpěvu dává naprosto vše a je tím správným tahounem, jakého si podobné kapely cení zlatem. Ačkoli za své vzory označuje především Ronnieho Jamese Dia či Geoffa Tatea, v razantnějších polohách mi místy připomíná Roba Halforda. A přejdu-li od legendárních hlasů k mladším generacím, nejvíc mi jeho vokál evokuje německého bojovníka Andyho B. Francka z Brainstorm a Symphorce. Právě druhá jmenovaná kapela je pak Jag Panzer hudebně asi nejblíže.

 


Ale dost už přirovnání, pojďme na obsah. Úvodní „Condemned to Fight“ je tou pravou chytlavou a údernou skladbou, která dokáže posluchače uspokojit a navnadit na další dění. Druhý song představuje zvolnění, ale melodií přibývá. Refrén je skvělým představením vícehlasého arsenálu H. Conklina a jeho tesknost je poněkud nakažlivá. Ke svižnějšímu tempu se přes povedené „Bringing on the End“, „Call to Arms“ a „Cycles“ (to už není taková pecka) dostáváme k výborné „Overload“, která disponuje šlapavým rytmem a perfektním refrénem. Od úderné vypalovačky „Let it Out“ vede cesta k „Union“, která opět patří k tomu nejlepšímu z necelých 50 minut power metalové pochoutky „The Scourge of the Light“. No a to už se blíží závěr v podobě známé „Burn“ a epičtější „The Book of Kells“ , kde decentně zazní i mužské a ženské sbory jako vystřižené z „Mindcrime“, houslové aranže (ne poprvé) a další hezké vychytávky. Další z vrcholů nahrávky, který na sebe strhává pozornost i stopáží přesahující osm minut.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky