Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jarun - Rok spokojnego słońca

JarunRok spokojnego słońca

Victimer10.9.2021
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Komplexní naturální black metal Jarun. Epický, progresivní, i s kořeny namočenými ve vlastní šťávě.

O polské blackmetalové družině Jarun jsme se ještě v rámci našich Ozvěn nebavili, je tedy nejvyšší čas to napravit. Původně Zagreusův projekt vzniknuvší v roce 2008 se po letech transformoval do podoby klasické kapely a Rok spokojnego słońca je už její čtvrté album. Pohledem zpět se Jarun utvrzovali v přesvědčení, že dát dohromady extrém, melodie a epiku může mít různé podoby, ale desku od desky bylo zřejmé, že kapela kompozičně zraje.

 


Jarun postupně narostla křídla a tento fakt nové album jenom potvrzuje. Hudba Rok spokojnego słońca totiž disponuje všemi prvky, které v minulosti Jarun do své tvorby absorbovali. Ideální ukázka jak spojit hrdost, svinstvo a kus přírody. Novinka je výpravná a plná nahrávka, ze které prorůstají na povrch kořeny a spojuje je vůle se vydat dál, hledět za obzor. Je to vyvážená deska, dostatečně ostrá a drzá, ale stíhá nahlédnout i do své přemýšlivé povahy, hloubavě se vlnit a nechat se prorůstat vlivy odjinud, někdy až avantgardně temnou nitkou (jen houšť!).


Kdybych měl aktuální podobu Jarun k někomu přirovnat, určitě ukážu na Wodensthrone a Winterfylleth, přidám k nim ukrajinské lesníky Drudkh a možná se aspoň z dálky podíváme do tábora Kroda, nebo zalevitujeme s Dordeduh. Jarun nám představují svůj Rok tichého slunce, prezentují se jako naturální vypravěči a umí se i pořádně splašit. Je to takové polské volání divočiny, starých obyčejů, ovšem se smysly otevřenými novým výzvám. Naturálie Jarun není zpátečnická, natož primitivní. Je otevřená, umí spojovat a říkat rázné ne! všem zaprděncům umazaných od uhlů.


Pod bezejmennou jedlí je vidět první sníh a nad hlavou svítí už ne moc ostré slunce, které už nemá zdaleka tolik sil jako na konci léta. Jarun umí vyvolat vyvolat jisté pocity a umí také přehrát místa a scenérie, kde se tohle klima a události k němu náležící hodí sledovat. S rozhledem do krajiny i sám pro sebe ve své hlavě. Hrát si s představami a pozorovat, jak si hlava přehrává účinky tohoto specifického období. Pak je tu jedna klasika, a to je sázka na rodný jazyk. S polštinou to mám ale jako vždy - jsme si blízko a přitom tak daleko. Někdy je to až protivné, jindy velmi inspirující a až umělecky ladné.

 


Jarun jsou ale dobří průvodci a jejich pohansky epický black metal má svá vřelá zákoutí, kde prostě chcete chvilku pobýt. I když se i těmto chasníkům stane, že na moment vypadnou z role a síly nabírají v místech, kde se ocitli jako nenápadní hosté. Příjemní na pokec, ale trochu neviditelní. Ano, jsou chvíle, kdy to vázne a člověk se musí štípnout, aby se utvrdil v tom, že se nic nezměnilo a že je tady stále s tou stejnou Jarunou jako na začátku. Ale i to má svoje kouzlo. Rok spokojnego słońca je každopádně sympatická nahrávka, ke které tíhnu a s kusem pohana v těle se k ní velmi rád vracím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 21.9.21 15:52odpovědět

Nebýt těch občasných jazzových léz, tak je to bezchybná deska. Krakow jede.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky