Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jerry Cantrell - Degradation Trip Volumes 1 & 2

Jerry CantrellDegradation Trip Volumes 1 & 2

David28.6.2012
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Album, které svou kvalitou chvílemi strčí do kapsy i desky nedotknutelných Alice. Jerry Cantrell v životní formě.

Na konci let osmdesátých stál u zrodu jedné z nejvlivnějších kapel následující dekády. Kapely, která pomáhala spoluutvářet styl, jenž díky své rozervanosti a opravdovosti převrátil tehdejší hudebný byznys vzhůru nohama. Zažil závratný vzestup popularity, vyprodané stadiony, zástupy fanoušků čekající na jeho podpis, ale také chvíle, které by ze svého života nejspíš raději na věky vymazal… ano, řeč je o kytarovém mágovi, mistru drásavých, ale i jemných, křehkých a naprosto nezapomenutelných okamžiků, které se v nejednom případě zapsaly do rockové historie po boku děl těch největších legend, Jerry Cantrellovi.


Příběh jeho domovské formace Alice In Chains však protentokrát necháme spát. K tomuto tématu se na našem zinu v budoucnu jistě vrátíme, avšak dnešní povídání bude patřit výhradně Jerryho sólové dráze, tedy jeho druhému a prozatím také poslednímu počinu Degradation Trip z dvoutisícího druhého roku. Již Jerryho prvotina Boggy Depot ve svých útrobách skrývá kolekci velmi osobních a příjemně stravitelných písní, jejichž hlavní deviza tkví právě v oné stěží napodobitelné atmosféře, jakou dokáže pomocí snové kytary a nezaměnitelného hlasového projevu navodit snad jen Jerry sám. 

 

Degradation Trip jde v tomto ohledu ještě mnohem dál, vstřícnost a milá gesta zůstávají upozaděna a na scénu se opět dere Jerryho ledabyle drtivý, precizní a ovzduší zahušťující kytarový riff, na němž si naprostá většina grungeových příznivců vytvořila při poslechu desek jako Facelift nebo Dirt těžkou, nepřekonatelnou závislost. Přiznávám, že svodům Degradation Trip dokázalo mé vjemové centrum odolávat vskutku trestuhodně dlouhý časový interval. Oproti Boggy Depot jde o zpověď, která opravdu bolí… jak posluchače, tak protagonistu, což každý, kdo se rozhodne vydat společně s Jerrym na výlet plný neveselých vzpomínek přetavených pomocí úchvatné kytarové hry v hmatatelný důkaz o jedné zničené generaci, záhy, bez varování po úvodních tónech otvíráku Psychotic Break, pocítí na vlastní kůži.

 

Možná i z toho důvodu jsem choval k Degradation Trip zpočátku tolik negativní postoj, album ve vás musí nejdříve uzrát, najít si správné místo uvnitř mysli, abyste mohli vstřebávat jen jeho "pozitivní" vibrace, vychutnávat si nápaditost jednotlivých kompozic, žasnout nad suverenitou a samozřejmostí s jakou Jerry sází jeden nesmrtelný riff za druhým, vychutnávat jeho vokální linky, které v údernějších pasážích přechází pomyslné hranice teritoria Layne Staleyeho, v němž tehdy již uzavřený a nekomunikující frontman Alice definitivně ztrácel vládu, a naopak při doprovodu odlehčenějších, chvílemi téměř optimisticky laděných písní, zejména z druhé části Jerryho cesty, ucítíte v mlhavém depresivním oparu účinky nesmělých slunečních paprsků působící jako balzám na unavenou a potrhanou duši. Strach z dlouhého, téměř dvě a půl hodiny trvajícího pochodu však v tomto případě není na místě. Vyrovnanost a úroveň celého díla vybízí k otázce, zdali je vůbec v lidských silách stvořit něco ve své podstatě tak geniálně jednoduchého a přitom maximálně účinného… inu, posuďte sami...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 3.3.23 12:08

Hodnotím tu desku jako zástupce žánru, se kterým jinak nemám problém, nehodnotím ji v rámci vývoje kapely. To dělají všichni ostatní, takže to není úplně třeba. Já vím, že to není u takhle zavedených značek typický úhel pohledu, ale když jsem nad tím přemýšlel, tak mi nepřišel jako nerelevantní. Tohle je jejich první album, které jsem slyšel celé, nešel jsem do něj se záští, ta se ve mně vybudovala až během jeho poslechu. Bellamyho vokál jsem věděl, že mi bude asi vadit, ale nečekal jsem jak moc. Mohlo to překvapit na obě strany. Na kritiku některých postupů samozřejmě není pozdě nikdy. Píseň Liberation má primárně ten problém, že se sice tváří členitě a rozvinutě, ale ve skutečnosti se dá odhadnout její vývoj několik vteřin dopředu, protože je to fakt jenom pastiš a ten song prostě nefunguje sám o sobě. Chtěl bych nabídnout smířlivější odpověď, ale prostě to nejde. Samozřejmě si nemyslím, že komu se to líbí, by se měl zabít nebo tak něco. Leda trochu ublížit možná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky