Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jesu - Every Day I Get Closer to the Light From Which I Came

JesuEvery Day I Get Closer to the Light From Which I Came

Victimer7.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Ospalá nostalgie v kombinaci s pár svěžími momenty, které ale převážně zůstávají ukryté v malých dětských kufřících.

Už pohled na obal alba mluví jasnou řečí. Ocitáme se zpět v období pronikavých maminčiných šatů, úhledně sestaveného pokojíku, jeho ozdob a zejména se znovu vracíme k všem těm vzpomínkám, který onen čas se vší srdečností vyvolá. Ono se řekne pronikavých, ono se řekne nádherných, ale ta doba je už dávno pryč. Vše zakryla zašedlá nostalgie, obrázky v mysli, které se proměnily z dříve rozverných dokumentů ve vybledlé domněnky.

 

Hudebně se JESU spokojí s tradiční polohou, dominantními hypno - plochami, zasněným vokálem a mlhavou představivostí. Čekal snad někdo něco jiného, něco co by tuto tradici zlomilo? Asi sotva. Přesto lze zahlédnout motivy, můžeme je pojmenovat jako psychedelické, ale i přes jejich přítomnost na albu poslušně sklouzávám k pokorné nostalgii. Když si já osobně pohraji se svými vzpomínkami, rázem se nořím do zamlženého údolí, které lemují stromy a potok s výraznými jezy. V proudící vodě sice nejsou žádné ryby, ale občas jím proběhne podobně skotačivé dítě s podobně odhodlanou matkou, jako je ta moje. Když dojdou síly, mladá ruka rodičky zaloví v tašce a vytáhne chléb s máslem nebo makovou buchtu a malý človíček je zase plný sil a odhodlání postavit si ještě větší hráz, než se mu doposud zdálo postačující. Nikam se nespěchá, nostalgická nálada to nevyžaduje. Obrázky jsou v šedém odstínu krásně vylepeny jeden za druhým, docela na sebe i navazují a nechávají mne se znovu dotknout míst, které jsou dnes už dávno zapomeuty jak vnímáním dospělého organismu, tak spěchem doby.

 

Připadá mi, že s tímto myšlenkovým a tvůrčím vybavením si vystačí i sám Justin. Ve svých pomalu se vinoucích riffech rozplétá dávno známé příběhy, které se snaží odvyprávět už od nepaměti. Dnes je jen doprovází ta zašedlá melancholie dávné minulosti, což se odráží v podivně potlačeném (chcete-li zkresleném) soundu. Vezmu-li to kolem a kolem, pokus zřejmý, ale výrazné odezvy nepřinášející. Tak jako mne vždy nakopává každý pokus rozčeřit stojaté vody tohoto snění, dnes tento pocit přichází jen po troškách. Aktuální album na ně není skoupé, ale jaksi se mi v té šedé ztrácí a na svou experimentální podstatu se tváří až příliš mravně a typicky JESUovsky.

 

http://www.metalsucks.net/wp-content/uploads/2013/05/Cult-of-Broadrick-1000x515.jpg

 

Čekal jsem krapet víc, proč to neříct. Nové album JESU se snaží být jiné, snad takovým i v některých momentech je, ale ve výsledku zní až příliš klasicky, neobjevně a místy dokonce mluví jazykem nudy. Na druhou stranu, jsou to pořád JESU se vším všudy, se svým nezaměnitelným rukopisem, s vlastním patentem jak zhudebnit hlučící hypnózu a jak se nechat posluchači vetřít do polospánkem oslabené imunity. Jeden podlehne uspokojení, druhý slyší nuance, které jej přímo pohltí. Já jsem uspán a ponořen spíš v klasický děj nepřítomna, než abych žehnal prvky nové samoty. Zase se stmívá...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky