Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už pohled na obal alba mluví jasnou řečí. Ocitáme se zpět v období pronikavých maminčiných šatů, úhledně sestaveného pokojíku, jeho ozdob a zejména se znovu vracíme k všem těm vzpomínkám, který onen čas se vší srdečností vyvolá. Ono se řekne pronikavých, ono se řekne nádherných, ale ta doba je už dávno pryč. Vše zakryla zašedlá nostalgie, obrázky v mysli, které se proměnily z dříve rozverných dokumentů ve vybledlé domněnky.

Hudebně se JESU spokojí s tradiční polohou, dominantními hypno - plochami, zasněným vokálem a mlhavou představivostí. Čekal snad někdo něco jiného, něco co by tuto tradici zlomilo? Asi sotva. Přesto lze zahlédnout motivy, můžeme je pojmenovat jako psychedelické, ale i přes jejich přítomnost na albu poslušně sklouzávám k pokorné nostalgii. Když si já osobně pohraji se svými vzpomínkami, rázem se nořím do zamlženého údolí, které lemují stromy a potok s výraznými jezy. V proudící vodě sice nejsou žádné ryby, ale občas jím proběhne podobně skotačivé dítě s podobně odhodlanou matkou, jako je ta moje. Když dojdou síly, mladá ruka rodičky zaloví v tašce a vytáhne chléb s máslem nebo makovou buchtu a malý človíček je zase plný sil a odhodlání postavit si ještě větší hráz, než se mu doposud zdálo postačující. Nikam se nespěchá, nostalgická nálada to nevyžaduje. Obrázky jsou v šedém odstínu krásně vylepeny jeden za druhým, docela na sebe i navazují a nechávají mne se znovu dotknout míst, které jsou dnes už dávno zapomeuty jak vnímáním dospělého organismu, tak spěchem doby.

Připadá mi, že s tímto myšlenkovým a tvůrčím vybavením si vystačí i sám Justin. Ve svých pomalu se vinoucích riffech rozplétá dávno známé příběhy, které se snaží odvyprávět už od nepaměti. Dnes je jen doprovází ta zašedlá melancholie dávné minulosti, což se odráží v podivně potlačeném (chcete-li zkresleném) soundu. Vezmu-li to kolem a kolem, pokus zřejmý, ale výrazné odezvy nepřinášející. Tak jako mne vždy nakopává každý pokus rozčeřit stojaté vody tohoto snění, dnes tento pocit přichází jen po troškách. Aktuální album na ně není skoupé, ale jaksi se mi v té šedé ztrácí a na svou experimentální podstatu se tváří až příliš mravně a typicky JESUovsky.

Čekal jsem krapet víc, proč to neříct. Nové album JESU se snaží být jiné, snad takovým i v některých momentech je, ale ve výsledku zní až příliš klasicky, neobjevně a místy dokonce mluví jazykem nudy. Na druhou stranu, jsou to pořád JESU se vším všudy, se svým nezaměnitelným rukopisem, s vlastním patentem jak zhudebnit hlučící hypnózu a jak se nechat posluchači vetřít do polospánkem oslabené imunity. Jeden podlehne uspokojení, druhý slyší nuance, které jej přímo pohltí. Já jsem uspán a ponořen spíš v klasický děj nepřítomna, než abych žehnal prvky nové samoty. Zase se stmívá...