Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jinjer - Macro

JinjerMacro

Sorgh8.1.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Vítr z Ukrajiny nemusí nést jenom sníh, fujavice a nebetyčnou kosu. Důkazem jsou takoví Jinjer, kteří ukazují, že i jiným žánrům se na východě daří.

Tahle kapela vznikla už před nějakými deseti lety a jejich debutní nahrávka Inhale, Don´t Breath natočená o tři roky později byla jednoznačným úspěchem. Následně se stali nejlepší ukrajinskou metalovou kapelou roku 2013 a už se vezli v kolotoči příležitostí a popularity. Následovala další dvě alba, mezi kterými došlo k neplánované změně na pozici bubeníka. A zatímco se nedávno překlopil rok, v uších mi stále zní jejich zbrusu nová nahrávka, kterou vydali během loňského podzimu. Jmenuje se Macro a ukazuje Jinjer jako vyspělou kapelu s velkým potenciálem.

 

První kontakt ještě nemusí rozsvítit žárovku, ale postupem času začíná na obzoru očekávání příjemně svítat. Úderný metalcore na první poslech dominuje, ale je pouze jednou z částí náplně Macro, i když asi tou nejhlasitější. Na poprvé vás zasáhnou podladěné riffy, ze kterých prosakuje nervní frenetismus jako voda ze špatně utěsněných spár. Stylově poctivý nářez plný emocí, jakých už člověk slyšel spoustu, ale funguje to a navíc to není vše. Jinjer jsou překvapivě mnohem barevnější a omílat stereotypně uřvané pasáže je nebaví. Stejně jako vypjaté momenty, posluchač prožije i klidné chvilky okořeněné jemným zpěvem a požitek z poslechu zvedá i jasně progresivní naladění kapely, které rozšiřuje jejich pole působnosti.

 

Jinjer si zvolili jako vyjadřovací jazyk angličtinu, díky níž si mohli dovolit vybourat díru do světa. Avšak zajímavým tahem se zdá i použití jejich mateřského jazyka. Působí docela exoticky a nemusí vyvolávat jen negativní asociace kvůli své podobnosti s ruštinou. Zní zvláštně, jaksi mazlivě a skladba Retrospection je díky němu něčím víc než běžnou skladbou. Alespoň z mého pohledu, který je přece jen zvyklý na převažující zvuk angličtiny. Líbí se mi to i jako přiznání kolébky, ze které Jinjer vzešli. To nejlepší na Macro ale tkví v něčem zcela jiném. Podivnými zákruty nálad a pofiderních vibrací se album dostává do kraje doomových ikon, což je naprosto nečekané.

 

Možná by ani je samotné kdysi v dřevních dobách nenapadlo, že budou někým přirovnáváni ke slovutným The Gathering. Ano, nemůžu si pomoct, ale já tam slyším zřetelný odkaz této legendy. Samozřejmě hodně dělá vklad zpěvačky, ale i hudebně se Jinjer otírají o jejich vznešenou podobu. Aby toho nebylo málo, nacházím i trudné stopy brumlajících Madder Mortem, a to už je evidentní, že ten zmiňovaný metalcore je vlastně jen takovým povrchním pláštíkem mnohem hlubších vrstev. K těm je třeba se dopracovat, ale nedá to žádnou velkou práci. Jinjer jsou přítulní, usměvaví a jejich album Macro se vůbec nemá za co stydět. Upřímně přiznali vlivy, které modelovaly jejich výraz a k těm přidali hodně své vlastní obrazotvornosti. Vzniklo silné, trošku pikantní album schopné se poměřit s ostatními.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky