Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tragédie jaderné elektrárny Černobyl na Ukrajině je stále v nás. Na svět již proniklo nespočet informací, natočeno bylo několik dokumentů a jedním z takových dokumentů je i album polských zvukových hračičků Job Karma "Tschernobyl". I po letech mé nejoblíbenější z řady ruchové komunity.

Pokud už kdokoliv k podobně choulostivému tématu přistupuje, jistě vše předem pilně nastuduje, je obeznámen s událostmi a osudy lidí, a pak se teprve vrhne na samotné umění svého soukromého pohledu. Přístup Job Karma určitě nebyl ošizen o nic podstatné, protože výsledný efekt se dostavuje poměrně záhy. My tak máme možnost nahlédnout pomocí minimalistických koláží do temného dubnového dne roku 1986 opravdu důvěrně. Je zde zachyceno vše, od počátečního zděšení, chaosu až po mírnou naději a celkové nevědomí, co že se to skutečně stalo.

Zajímavé je, jak mi na mysli neustále vyvstává vzdálená podobnost, či stále trvající přirovnávání Job Karma k již zaniklému, zvukově ponurému projektu Objekt 4. Nejde ani tak o použití podobných prvků v muzice, jako spíš o celkovou náladu. Ale je to samozřejmě individuální záležitost. Bude to nejspíš tím, o čem pojednává a co přináší album Objekt 4 "Extermination Processing Tower". Ve srovnání s černobylským tématem Job Karma, se v obou případech člověk dostává do prostředí fabriky, kde ho nic dobrého nečeká. Styl Job Karma je pro mě osobně přijatelnější, výpravnější a je schopen se více nafouknout a dát tak posluchači více možností k vnímání. Má více dějových linek a je složen z více vrstev.

Alarmy, povyk a napětí se zvyšuje. Tak nějak na mě působí úvodní "Gamma Radiation". Radiační prach je unášen vzduchem do dálky, skrz torzo reaktoru jsou vidět tisíce hvězd, ke kterým hledí modrý pruh zkázotvorné záře. Sklíčenost situace umocňují funerální tóny, jenž mám uloženy v hlavě u dob Necrocockových "Praktik Pohřebních Ústavů" (druhá v pořadí "Deadly Dust"). Pochodověji načichlou "26th Of April 1986" uvede strojový hlas pomalým hláskováním data tragédie, aby se pak prolínal celou skladbou. Maršík je pečlivě doprovázen napínavou a stísněnou atmosférou zároveň. Možná nejvíce dark ambientní pasáž alba ("Man In My Room") je nejdelším a zřejmě nejděsivějším střípkem alba. Opakující se ženský hlas je obklopen velmi temnými, jedním směrem vedoucími, pasážemi. Temno střídá krátké prosvětelení rázovitější "Hydroxizinum City", kde lze v celé té katastrofě vysledovat optimističtější momenty a mírné uvolnění. Ovšem peklo neskončilo, "Zona" je zamořená, příliš mnoho lidí zbytečně umírá. Míru ozáření je nutné změřit dozimetrem a ten nám nepodá chtěnou informaci. Naopak bez přestání kvílí a hlásí tak totální zmar zamořené oblasti ("Dosimetr Point"). Závěrečná "Talk With Son" pak přináší rozhovor ozářením stiženého otce se svým potomkem v nemocnici...

Nemohu jinak, než znovu zdůraznit autenticitu katastrofického scénáře dvojice Job Karma. Zvukový doprovod a celková atrmosféra jsou až nebezpečně věrné. Tohle si pořiďte!