Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
John Frusciante - To Record Only Water For Ten Days

John FruscianteTo Record Only Water For Ten Days

Sorgh19.10.2014
Zdroj: CD
Posloucháno na: Technics SL - PG 390/ Dual CV 1400/ JVC SP - D302
VERDIKT: Letos vyšlo nové album Johna Fruscianteho a názory na něj jsou rozporuplné. Taky zatím nevím, co si o něm mám myslet. Když chci jistotu, tak raději sáhnu do historie, kde je spousta cenného, léty prověřeného haraburdí.

John nebyl jen extravagantním kytaristou Red Hot Chili Peppers, i když s nimi dobyl největší pozemské slávy. Za zmínku stojí určitě jeho spolupráce s The Mars Volta, ale bylo toho mnohem víc. Neméně zajímavá je jeho sólová kariéra, kde se projevil jako schopný skladatel i jako citlivý člověk snažící se rozepřít těsnou konstrukci, kterou kolem sebe svým předchozím angažmá postavil. John není jen punk, prdel a divadlo, což dokázal na albu To Record Only Water For Ten Days, kde otevírá stavidla proudům citlivé poezie, snad v návaznosti na svoji drogovou kariéru.

 

John se ukazuje jako člověk schopný udělat si celou desku sám, ale hlavně dokáže složit silné skladby, které si svou neotřelostí samy otevírají dveře do tichých příbytků. V krbu praská oheň, na gauči pod loveckými trofejemi leží španělka, místo jako stvořené k tomu vyzpívat ze sebe všechny kostlivce a najít odvahu těšit se na další den. Ale kdybychom rozsvítili, zjevilo by se nám dobře vybavené studio se spoustou aktivovaných efektů, syntezátorů a světlo z krbu by muselo skromně ustoupit svitu počítačových monitorů. Tohle album se ani v nejmenším nespokojí s nálepkou analogového dítka zasmušilého folku, ale s radostí se nechává rozmazlovat elektronikou, která v zásadě intimní skladby dostává do naprosto odlišné dimenze. Nejvýrazněji se to projevuje u bicích, které jsou potomky umělé inteligence, zušlechtěné řadou efektů, echoes a temného dunění. Nic nezní přirozeně a ani se o to nesnaží. Zvuk blány aby jste hledali lupou, stejně ho nenajdete. Zato dostatek pseudočinelů, chřestítek a příslušenství v plastu.           


Nevím jestli stejným salónem prošel i jeho zpěv, ale často mi připadá, že nějaké udělátko zde sehrálo roli. Opravdově zní jen únava a léta divokého života, která se musela projevit. Ovšem díky za ně, protože jeho hlas tak patří k esenciálním veličinám, na kterých celá deska stojí. Když se ty suché hlasivky sípavě vydávají všanc  zahuštěné atmosféře synťáků, je to hodně silný zážitek a asi ho nenecháte jen tak plavat. U takového kytaristy jakým Frusciante je, patří skoro k povinnosti čekat, že kytary nebudou znít od začátku do konce stejně. Zvuk dělá tuhle nahrávku pestrou jako sbírku paroží na stěně. A to se v podstatě musíme spokojit jen s tlumeným cinkotem akustiky, který osvěží jen několik ostřejších hrábnutí do strun. Jen v těch několika okamžicích se mysl rozedírá na krev, protože co by to bylo za pokání bez bolesti. Tíživý smutek většinové terapie je však mnohem horší.

 



Celá fůra písniček mi vyvolává představu paralelního světa, kdy se v anonymním klubu seznámím s neznámou, zajímavou dívkou, se kterou znuděně vypadnem do nočního města a do rána se nestane vůbec nic. Ani se mi nepodaří nahlédnout pod závoj tajemství, které mi ji nekonečně vzdaluje. A přesto jsme spolu svým způsobem strávili noc. Tahle deska je jako ona - dává ti najevo, že je skoro tvá, ale stejně bude dál unikat a tobě zbude jen těžká hlava. Může to být zároveň krásné, ale spokojil bych se s měně intenzivním prožitkem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky