|
|
||||||||||
John Grant - muž, který se nebojí posunout své sólové písničkaření ven z nevětrané indie ulity, podstupuje nové výzvy a svou muziku vkusně obohacuje. Ať už se bavíme o elektronice a prohnání jeho zpovědí mašinkovou úpravou, nebo se zaměříme na klasičtější choutky, ve kterých se ujímají vlády smyčce a celkové zvážnění. Nic ovšem není zas tak vážné, jak by se mohlo zdát. Přesně tahle slova jako by si vzala k srdci zatím poslední řadovka "Grey Tickles, Black Pressure". I k její nátuře patří rozvaha a klidné přemítání, ale oproti minulé desce je vše rozvernější, náladovější a dalo by se říct, že někdy i kapku přes hranu.
Autor sám ovšem takové album chtěl a takové ho i má. Na druhou stranu zřejmá pohodovost, která z desky sálá, zas tak úplně v plánu nebyla. Měla být zuřivější a je spíš jen bláznivější. Název alba vychází z islandského a tureckého rčení, která dohromady dávají označení pro střední věk a noční můru, což u mnoha lidí právě tohle spojení probouzí, ač si jej ne každý přizná. Člověk se neustále vyvíjí a mění a krize středního věku je jedním z hojně omílaných témat. Grant sám zřejmě dospěl stádia, kdy se hodí na tuhle životní etapu poukázat. A je úplně jedno, jestli patří mezi HIV pozitivní menšinu, i když na tento svůj problém na novince opět upozorní. Do osobní zpovědi to má ale hodně daleko, ta se ukázkově kumulovala na předchozí desce a bylo toho řečeno už dost.
Aktuální deska se v reakci na právě zmíněné jeví až jako bezstarostná. Dívá se na dané téma pohledem, kdy dospělý jedinec pod tlakem okolních vlivů hodně věcí zlehčuje a svým způsobem se tak brání. Uvnitř alba doutná jistá pochybnost a úsměv se nezubí tak křišťálově čistě jak se zdá, ale hlavu se svým osudem si tahle deska příliš neláme. Pokud byla tři roky stará kolekce "Pale Green Ghosts" především o dalším kroku v kariéře a úspešném nalezení čerstvějšího výrazu, byl to také pevný svazek písní, z nichž žádná zbytečně neexhibovala a netrhala okysličené vazby. Novinka na tahle spojení tak trochu háže bobek. John Grant je na ní sice pořád tím samým grantem se srdcem v dlaních a hřejivým vokálem, co rozdává klid a pocit, že jste ve správný čas na správném místě, ale ono přitom stačí pootevřít dveře a nechat se lehce šokovat. Johnny za nimi zírá do špíglu, za ním je na zemi hromada právě odzkoušených kostýmů a kdyby člověk vážně chtěl, jistě v ní někde najde i klaunský nos. Grantovi na novince zkrátka cuká v koutcích a možná vypil víc kafe, než se na průměrně stavěné tělesné schránce může projevit.
"Grey Tickles, Black Pressure" na svého předchůdce navazuje v odvážnosti a postupně ji mění v sebevědomou promenádu po molu. Vysmátou, někdy i vážnou, ale hlavně otevřenou. Někdy až moc. Nechybí jí smysl pro detail, ani pro krapet ostřejší humor, ale přesně takto to velký zrzek chtěl a jeho posluchači si to vážně užijí. John Grant je znovu nezklamal a nenechal ve štychu. Svázanost vyměnil za odvázanost, vlastní progres napnul až do pozice, kdy to vypadá, že dál už to nepůjde a vyloženě si v této pozici lebedí. Znovu si lebedí i v nezbedné elektronice, kdy si mnohdy vystačí s jedním beatem a ten až dětinsky nastavuje po celou skladbu. Nedělá mu problém proměnit se v uhlazeného gentlemana, jenž sedí spořádaně za stolem a mluví o zbytečné falši kolem nás, tedy přesně v toho pána, jak ho známe nejlépe. Ale ani tahle maska mu nevydrží déle, než mu rozjívená nátura desky dovolí.
John Grant se baví a jeho poslední deska baví také. Její uchopení a vstřebání však lecos stojí. Autor se na ní vyřádil a nastavil ji tak, aby jasně ukázala, že jeho možnosti nekončí někde u kraftwerkovsky elektronického prozpěvování a má daleko na víc. Budiž mu jeho obrození přáno, s nastalou situací se vypořádal skutečně dobře. Přesto ale novinka trpí jistou rozevlátostí, která se, zdá se, v jistých místech poněkud vymkla kontrole. Ovšem nic zásadního, račte si i tuhle lehkou nekompaktnost užít, po pár hodinkách nedůvěry to jde zcela přirozeně.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Jirka D. / 15.3.16 8:11odpovědět
Zatím se s tou deskou pořád peru, a to i přes úžasnou žánrovou otevřenost a hravost. You and Him mi zní jak Marilyn Manson, Snug Slacks jako Frank Zappa a dohromady je v tom tolik vlivů a inspirací, že se lze jen obdivovat, jak dobře bylo všechno dáno dohromady. Přesto mi to nejde pod kůži, sám nevím proč.
Label:Bella Union
Vydáno:Říjen 2015
Žánr:electronic rock / synthpop
John Grant – zpěv
Amanda Palmer - hostující zpěv
Tracey Thorn - hostující zpěv
Budgie - bicí
Jakob Smári Magnússon - baskytara
Pétur Hallgrímsson - kytara
1. Intro
2. Grey Tickles, Black Pressure
3. Snug Slacks
4. Guess How I Know
5. You & Him
6. Down Here
7. Voodoo Doll
8. Global Warming
9. Magma Arrives
10. Black Blizzard
11. Disappointing
12. No More Tangles
13. Geraldine
14. Outro
John Grant
Pale Green Ghosts
Cradle Of Filth
Thornography
Kurt Vile
Wakin on a Pretty Daze
Disturbed
Immortalized
Loren Nerell
The Gong Prophet
Space Hamster
EON (EP)
Wij
Dziwidło
The Spacelords
Water Planet
Goat Major
Ritual
Asmodeus
Past na Davida Kleinera
Mean Messiah
Hell
Domácí kapela Bratrstvo luny ohlašuje příchod pátého studiového alba vydáním prvního singlu Vodopády. Nové album se bude jmenovat Aquarius s podtitule...
2.5.2024Jak už jsme oznámili dříve, na MetalGate právě vychází další knižní titul, který se po řadě blackmetalových tentokrát věnuje death metalu a grindcoru....
2.5.2024Pathology zveřejnili klip ke skladbě Psychotronic Abominations z připravované řadovky Unholy Descent, která vyjde 17. května u Agonia Records.
2.5.2024October Tide natočili klip ke skladbě Unprecedented Aggression z loňské řadovky The Cancer Pledge (naše recenze)
1.5.2024Floridští rouhači vydali koncem dubna nové album nazvané Banished By Sin. Obsahuje dvanáct skladeb znějících jako ten správný chlív.
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.