Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak už to obyčejně bývá, začnu obalem, který mě hned upozornil na dvě vzpomínky, z nichž je jedna blbější než druhá. Tak zaprvé se mi vybavil pubertální fór o tom, že „škrtit ptáky v přírodě je zakázáno“. Což je hláška, kterou jsme se s kamarády častovali, když někdo z nás zrovna močil u stromu. No, a z nějakého neznámého důvodu se mi s tím pojí i souvislost se scénkou o mrtvém papouškovi od Monty Python. Takže, když máte v hlavě podobné voloviny, zkuste hledět se vší vážností na obrázek na obale této desky. Tedy na to, jak smrťák rdousí Fénixe. No, jdeme raději dál…

Kapelu Jour Pâles lze na stránkách Echoes celkem pravidelně vídat. Kolegové se věnovali každé její řadové desce a já se nyní podvolil provětrat tu novou (ačkoliv jsem si dopředu neověřil, zda ji již Garm nemá v rozpracování… to je jen takový interní vtípek). Důvodem naší péče o kapelu je především její vydavatel, který se železnou pravidelností zásobuje naše schránky (ať už virtuální, či reálné poštovní) materiálem, kterému věří a který opatřil zajímavou výpravou. Nutno podotknout, že právě Les Acteurs de l’Ombre Productions patří mezi vydavatele, kteří svým produktům věnují poctivou péči. Třeba tenhle digipak má pěkné lakování a hned tak v paměti uvízne zásek, že je to něco zajímavějšího. Ale abych jen prázdně nekecal. Chci tímto konstatováním jen veřejně poděkovat a vyzdvihnout vydavatelskou péči, kterou LADLO vykonává. Je to záslužná práce, které si vážím.

Přestože (jak jsem zmínil výše) se na stránkách Echoes (a nejen jich) objevuje čtení o této kapele de facto od její prvotiny (tedy od roku 2021), dosud jsem o ní poslechem ani jinak nezavadil. Kolegové se prakticky shodují, že jde o takovou lepší než průměrnou kapelu, která v daný okamžik sice zaujme, ale vyloženě fanoušky si z nich nevybuduje. Obávám se, že u mě to nebude jiné, a můžou za to aktuálně především dva aspekty: hudba a zvuk.

Začneme od konce, tedy tím zvukem. Je mi líto, ale masivní vytažení a natlakování bicích nástrojů ubírá pocitu vzdušné nahrávky a zaslepuje uši salvou bušící mašiny. Asi to byl záměr, že ty bicí budou prostě ultimátně zlé, běsnící a monstrózní, ale výsledek je reálně ten, že vás to zmasíruje takovým způsobem, že se do dalších poslechů moc nehrnete, obzvlášť když už po polovině desky toho máte docela dost. Je to docela škoda, protože kdyby byl mastering umírněnější, lépe by vynikla celkem pestrá kytarová hra, která se tu snaží kouzlit zajímavé melodické linky, ale i řezavější riffy. Především ta melodičnost je výrazná a tvoří nosné prvky konkrétních skladeb. A nejen to. Taková ta typická francouzská rozverná nálada, která v kombinaci s black metalem působí vyloženě kouzelně, se tu najednou topí, a i když zaslechneme akordeon, po chvilce si na jeho účast vlastně moc nevzpomeneme.

A tím se dostávám k hudbě samotné. Jak už bylo nastíněno: klasický francouzský black metal je značně rozpoznatelný, a nejde jen o zpěv, ale i o takovou tu náladičku – však to znáte – ten styl trochu do Peste Noire, trochu do Mütiilation, trochu Merrimack a taky trochu Nocturnal Depression. Ten depresivní black mi vyjíždí ze dvou důvodů: jednak je to těmi melodiemi a obecnou pestrostí alba, kde se nálady samy mhouří do sklíčenějších poloh. A také je to dáno tím, že v jedné skladbě hostuje utrápený zpěv Kima Carlssona z Hypothermie respektive Lifelover. Ta inklinace k pomalejšímu a melodičtějšímu blacku tu převládá, ale ani sypanice nejsou úplně marné a prachbídné. Spíš je jen škoda, že se jejich snažení nedokáže víc rozehrát, že to vždycky skončí někde na půli cesty.

Ve výsledku však jde o celkem čilý materiál, který se poslouchá docela příjemně (tedy až na ten stlačený zvuk, že). Mám tu pár oblíbených motivů a momentů a ve výsledku mě ta nahrávka docela těší. Ale že bych ji musel vehementně doporučovat a cpát jako velkolepé dílo, to zase ne. To si pak zase vzpomenu na to škrcení opeřenců, na ty dělobuchové bicí a docela dlouhou stopáž (v poměru k obecné záživnosti). No, buďme nohama na zemi. Je to fajn deska, určitě stojí za pozornost, určitě má jasný charakter a osobitou tvář. Vážím si toho, jak vypadá, a oceňuji úsilí, které za ní stojí. Takže si to klidně dejte do uší, ať víte, jak si takový levoboční projekt Spellbounda, pěvce Aorlhac, vlastně stojí.