Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Junius - Reports from the Threshold of Death

JuniusReports from the Threshold of Death

Victimer8.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Krásu spatřuji v přirozenosti a nestrojené hloubce. Vidím ji ve věcech obyčejných a původních. Vidím ji pak zejména v novém albu JUNIUS.

Zasněnost, stopy ve sněhu, odlet mimo realitu a bahenní brázdy na polních cestách. Období probíhajícího prosince není nijak zvláštní a prakticky jej zmiňuji jen v souvislosti s tímto albem a obdobím, ve kterém vznikají tyto řádky. Na kterýkoliv měsíc v roce by však mělo svým potenciálem nějaký dopad. Vše se spojuje v jedno a já se nechám vláčet věrným společníkem posledních týdnů - americkými ilustrátory atmosfér - JUNIUS. Docela pozdní seznámení se mělo pouze pozitivní dopad. O to je pak překvapení a celkové nadšení opravdovější, až nezkaženě panenštější. JUNIUS v sobě nesou zvláštní dar předávat emoce zcela odhalené a vrstvené v tunách na sebe. Ač pohrdám většinou atmo a post rockových sdružení přátel trendu, čas od času se najde spolek, který dokáže zaujmnout, dojmout a celkově pohladit po duši. Nastaví vnímání do zcela specifické roviny. A já jsem rád, že mě podobná kritická slabost postihla koncem roku právě ve společnosti JUNIUS.

 

Mluvit jen v rovině post rocku je ovšem nesmysl. JUNIUS nejsou typickým post rockovým interpretem, nahlížejí do progresivních vod a zejména pak do těch atmosférických, všeobecně vnímaných jako space rockové. K těm posledně jmenovaným vždy silně inklinovali, ale až na aktuálním albu "Reports From The Threshold Of Death" dotlačili svůj rozměr do míst, které lze brát za vrcholné. Vidím v něm zejména završení dospívání, během předchozích nahrávek se formující a právě novinku vidím jako první opravdu dospělé dílo. Ocenit je třeba volnost, kdy JUNIUS popustili uzdu své rockovosti na až popové melodie. Až nyní naplno promluvily. Prakticky každá skladba je zarážející svou hitovostí a přitom neprvoplánovitostí. Jde o ten rozměr. Ten se rozpíná směrem širšího povědomí, ale přitom to není nijak na škodu, není v tom onen pověstný prodej své vlastní duše. Naopak je za tím snaha se otevřít, nechat se inspirovat novými prvky, jež byly dříve jen naznačeny, nebo aspoň ne tak odhaleny.

 

junius

 

''Reports From The Threshold Of Death" vidím jako album, jež prolomilo pomyslné ledy a vypustilo kapelu na širé moře. Počastovat tuhle desku termínem prog atmo pop-rockem zní sice maximálně šeredně, ale docela pravdivě. Nejlépe ovšem bude nazvat novinku poctivě písničkovou kolekcí, ke které vede poměrně snadná cesta. Plynulá a nerušená. JUNIUS zkrátka jako každý přemýšlející soubor procházejí vývojem a oproti minulé řadovce "The Martyrdom Of A Catastrophist" vsadili na větší náladovost a hodnotu nekonečnosti prostoru. Při vší té hitvosti (která také pluje spolu s kapelou od počátků) materiál neklouže někam za hranici vkusu, je odvážným a kreativním prvkem do celkové moziaky JUNIUS.

 

Pořídit si tohle album znamená mít ve vlastnictví společníka, který umí dát zapomenout na trapně ulízané, nevýrazné post rockové kapely (a že jich je) a odmyslet si teorii, že se tento nedávno objevený žánr urputně opakuje a začíná unavovat (čest výjimkám). V neposlední řadě je naštěstí Martinez velmi zajímavým zpěvákem, jemuž nedělá problém jakákoliv poloha a naléhavost skladeb jen prohlubuje. Melancholie vítězí. Zřejmě proto jsem této desce tolik nakloněn. Spolu s melancholií a smutkem všedních dní, je v ní naděje, co neubíjí svým laciným optimismem na pár dní, ale naopak příjemně hřeje a nevyzývá k bezbřehé euforii, která by stejně jako ten rádoby optimální optimismus, za pár vteřin zhasla. Naděje těchto reportů trvá a láká v další poslechy, a to by v sobě měla mít každá podobně založená deska mít. "Reports From The Threshold Of Death" jí bezesporu je.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky