Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Litevský black metal má v sobě temperament divoké krajiny podobně jako třeba Island. Takový jev je třeba hýčkat, obzvláště tehdy, když s ním umělci dokážou zacházet naprosto výtečně. Alespoň já jsem z nového díla jménem Tékmés kapely Juodvarnis docela nadšenej. Fakt pecka.

Nejprve je asi třeba si vykolíkovat nějaké možné teritorium, které může neznalý a jistě dychtivý posluchač očekávat. Zpočátku se na vás totiž vyvalí jakási kombinace Borknagar s Enslaved, kde pozorujeme podobnost především v takovém tom folklorním provázání s přírodou. Drobátko takové té pohanské nálady a koketování s progresivními prvky, které v klasickém black metalu nemají úplně potřebu působit. Určitě bych dodal hudbu Thy Catafalque, a není to jen kvůli čistým vokálům, ale i kvůli takové zajímavé auře a způsobu zacházení s melodiemi. No, možná to má k této kapele asi úplně nejblíž. Přesto si myslím, že Juodvarnis jsou poctivě sví. A abych toho přirovnávání nenastrkal málo, tak se mi ještě tu a tam vykreslí nějaká návaznost na muziku, kterou dělají Der Weg Einer Freiheit. Tady vidím paralelu především s takovou vzdušnou a lehkou moderností, která může, pravda, někomu klidně i překážet. Já v tom však vidím nějaký směr, kterým se podobně znějící blackmetalové kapely chtějí ubírat a který tak nějak nenápadně vzniká na pozadí všech těch krvavých bubáků přísahajících na klasický střih. Právě kapely jako Juodvarnis dávají takovému vyznění sbohem a šáteček a snoubí ve svých skladbách jakousi vizionářskou budoucnost.

Dokážu pochopit, že někomu se náplň nahrávky nemusí pozdávat kvůli sterilnějšímu zvuku. Respektive ten sound je takový uhlazený a nástroje jsou takové čisté a lesklé. To je trochu v rozporu s nějakou prapodstatou black metalu, ale na to se dá celkem úspěšně hledět s rozumem. Špinavost by té muzice neslušela a nevyzněla by ta éterická atmosféra, která tu jinak docela úspěšně vládne a staví celé dílo poměrně vysoko. Některé prudší pasáže se jeví maličko naivně, ale nutno říct, že jejich trvání není dlouhé. Chlapci z Juodvarnis totiž umějí kroutit variabilitou skladeb a nezůstávají dlouho v nějaké konkrétní poloze, ale neustále rozvíjejí a pokrucují spád skladeb. Vlastně i ty sypačky jim celkem jdou a pěkně hrnou celý ten kolos před sebou bez výrazného škobrtnutí.

Jsem si docela jistý, že tahle deska zapůsobí na první dobrou a netřeba v ní hledat ukryté záměry. I přesto dokáže s každým dalším kontaktem kvést a zrát. Je to skvělá melodická podívaná, ehm, asi spíš poslyšená. Různé vokální polohy, různé kytarové linky, různá tempa s nápaditou hrou bicích a tak podobně. To všechno se tady skvěle mísí a podává a já jsem velmi rád, že jsem něco takového dokázal objevit a vlastně tomu i trochu propadnout. To prostě musíte zkusit. Pokud máte rádi styl Havukruunu a Thy Catafalque, tak je docela jisté, že podlehnete i tady tomu.