Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Moment… průkazku… Co, jakou?! No, opečovatele přece… Jo, vy jste exkurze. Na praxi, pozorování, nebo náhodní čumilové? Tenhle ústav není pro každého, takže mi předložte nějaké osvědčující lejstro. …hmm… to by šlo. Tak jděte dál, pláště si vypůjčíte na recepci a průvodce si vyžádejte taky tam. Jo a ještě jedna věc… buďte opatrní!

Výlet do světa Jute Gyte není záležitostí pro všedního posluchače, který je rozjuchaný veselými melodiemi a skotačivou náladou. Nacházíme se totiž v ústavu pro duševně choré, kde vedle sebe vystupují zdánlivě neslučitelné existence. Už mnohokrát jsme slyšeli o pojmech jako Arcturus, které s chutí a jistotou řadíme na trůn disharmonie. Nejinak tomu je v šerých končinách Blut Aus Nord nebo Portal. Jute Gyte jde však ještě dál, hlouběji a od naprostého zešílení jej dělí opravdu tenká hranice. Vast Chains je totiž dvacátý druhý lékařský zápis za dobu dvanáctiletého pobytu v tomto léčebném ústavu. Zdá se, že tendence maniakálnosti se zvyšují a kadence afektů pozvolna roste.

Otázkou je, co si představujeme pod pojmem disharmonie. Pokud máme na myslí chtivé melodie s kolísavým průběhem typu Arcturus nebo DHG, pohybujme se v místech ve směs poklidné části jinak spletité a úzkostné instituce s bílými plášti a pestrobarevnou lékárnou. Jestliže mysl nejprve vzpomene na nepříčetnost a nezištnost tajemných a hrůzu nahánějících individuií Portal, Chaos Echoes a podobných, naše kroky míří spíše do suterénu spoře osvětlených blikající zářivkou. Vzduch je tu těžký, podlaha ušmudlanější. Ale když nám fantazie dovolí jít ještě dál, jsme náhle v místě, kde už není zcela jasné, zda se jedná o patro v nadzemním, či podzemním podlaží. Vše kolem jímá abstrakce, cákance na zdech, rozhoupané žárovky, všudypřítomný smrad a hmyz. Pevné dveře střeží toto místo stejně jako bytelné mříže po boku vypolstrovaných kumbálů s rozpáranými stěnami. Bláznivý smích a usedavý pláč se prolíná s nekompromisním diktátorským hlasem ošetřovatele a chladně klidným hovorem ředitele ústavu. Je vám to alespoň trochu jasné?

Od prvních chvil, kdy kroky vstoupí na území této nejtajuplnější částí budovy, kde jsou vězněny ty nejkontroverznější osobnosti, je vám jasné, že procházka to nebude snadná. Občas se budete muset zastavit, zakrýt si uši a oči a zhluboka dýchat. Budete dělat vše, abyste vzdorovali neodbytnému náporu podivné energie, která surově nabourává vaše rozpoložení. Do tohoto momentu byla mysl čistá, teď už je její pevnost chatrná. Nikdy totiž nevíte, co vybafne za rohem, kam se ulička stočí a jaké budou tamější prostory. Nepředvídatelný cirkus, který mučí a nahlodává psychiku. Je mi jasné, že mnozí raději prchnou a za nebezpečné dveře už se nikdy nevrátí. To je jednání, které nelze nikomu vytýkat, neboť studijní materiál tohoto oboru není pro slabé povahy a ne každý bude po této obskurní nauce dychtit. Občas totiž naše kroky zakopnou o kus hluku a nezřízeného randálu, jinde zas čelí na první pohled smyslné melodii, kterou však nemilosrdně rozbíjí další nevysvětlitelné postupy.

Po hodinové prohlídce se vracíme na recepci, kde odevzdáváme propocené mundůry. Do kapes ukrýváme pomačkané papíry s poznámkami a ohlodané tužky. Mnohým je nevolno a nezřízeně zvrací do květináčů s palmami lemujícími přívětivý vestibul. Jiní prudce oddechují a jsou vesměs fascinováni tímto dějem, přičemž vyplňují přihlášku k praxi. A co vy? Chcete navštívit depresivní prostory s rozhádanou atmosférou? Nebo raději nechcete zbytečně vyvolávat třes kolenou? Já vám mohu akorát doporučit alespoň drobný pohled za průzor ve dveřích. Pokud se vám tu líbit nebude, není důvod vstupovat. Pokud vás cokoliv zaujme, dejte si však pozor, aby vás dávka šílenství neovládla. Hodně štěstí.