Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kammarheit - Thronal

KammarheitThronal

Symptom29.3.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Marshall Major II
VERDIKT: Je nebo není Pär Boström „true master of his craft“, jak se píše v promo materiálech? A proč ztrácet čas s nahrávkami, které se vymykají běžnému vnímání slova hudba? Pojďme si o tom popovídat.

Vpravdě impozantní obálka čtvrtého alba Thronal v sobě má svůdnou přitažlivost, co táhne pohled a vlastně i mysl posluchače. Jestli si hudební obsah vykládat jako soundtrack k zakonzervované fasádě, hukot výtahové šachty v bytovém domě nebo v něm lze hledat filosofickou hloubku, to je otázka k řešení pro každého jednotlivce. Jisté je, že po dvaceti letech existence projektu jsou ve hře zkušenosti, nadhled a chuť tvořit má naději vyústit v něco smysluplného. Koneckonců pětiletá odmlka po albu The Nest (2015) nebyla vyplněna nečinností, ale tvůrčí prací pro jiné projekty a komu se nelení… znáte to.

 

Kouzlo okamžiku je důležitý faktor pro vstřebání jakékoli hudby a co "nezazní" dnes, může za čas v osobních preferencích získat úplně jinou váhu. Mluvím o tom proto, že jméno Pär Boström pro mě v souvislosti s Cities Last Broadcast narostlo do obřích rozměrů. Jeho veledílo The Humming Tapes (2016) mě zanechalo v úžasu a tuto čirou hudební magii s těžko popsatelnou atmosférou velebím, kdykoli je příležitost. Ze spolupráce s Atrium Carceri na deskách Black Corner Den (2017) a Black Stage Of Night (2019) jsou podobné památníky definující vrchol žánru. Zvěst o nové desce původního Boströmova projektu tak zavoněla příslibem něčeho podobně velkolepého.

 

Jak známo, očekávání jsou zhouba spontánní radosti, zbytečná přítěž pro objektivní hodnocení a je třeba je tlumit. Kammarheit jde totiž trochu jiným směrem než výše jmenovaná díla. Vytváří specifickou atmosféru světa ztichlého apokalypsou a vykresluje majestát opuštěných obřích podzemních prostor. Stručně řečeno je Thronal výborná nahrávka. Trochu monotónní v rámci jednotlivých obrazů, přesto rozmanitá v celkovém pohledu. Každá z osmi skladeb má svou vlastní auru a také autorskou osobitost.

 

Zvuková paleta je pestrá a dává tušit přítomnost modulárního syntezátoru, polyfonního oktávového generátoru, smyčkovacího pedálu, simulátoru ozvěny a jiných efektů. Prim samozřejmě hraje drone se svou hluboce uklidňující statickou harmonií, a to hned od první Iron Bloodstream. Before It Was Known As Sleep pak přináší stopu neklidu a první odkaz na výše jmenované veledílo. Odplout do říše spánku za zvuků třetí Carving The Coordinates by bylo snadné. Zvuk připomínající kostelní zvony v The Two Houses podněcuje představivost stejně spolehlivě jako melodie syntetického cella v Now Golden, Now Dark. Samoilustrativní příklad Boströmovy dominance představuje razantnější šestka In The Dreamer's Fields, která jakoby vypadla z partesu Cities Last Broadcast. Ve stejných stopách kráčí následující Abandonment And Connection a 45 minut trvající cestu svým majestátem uzavírá The Magnetic Throne za zvuků připomínajících futuristickou ocelárnu.

 

Bohužel nemohu říct, že by se se mnou při poslechu chvěl celý svět. Přesto se jedná o vynikající poslechový zážitek. Zejména, když se mu člověk oddá celou svou bytostí a osvobodí mysl od starostí všedního dne. Moje náklonnost k dílu roste s každým poslechem a že jako téma preferuji magický realismus jiných Boströmových nahrávek, před trochu obehranou notou post-apokalyptického světa, je zanedbatelný detail. Vězte, že Thronal působí jako hudební doprovod k sugestivním obrazům Lynchova němého filmu Premonition Following An Evil Deed (1995) pořízeného kinematografem bratří Lumiérů. A abych odpověděl na úvodní řečnickou otázku, ano, Pär Boström je "true master".

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky