Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na novou Katatonii jsem se fakt těšil a i když jsem nečekal žádné stylotvorné veletoče a spíš sázel na jejich léty ověřené jistoty, s novinkou se peru vyloženě rozmrzele a marně pátrám po zajímavých momentech, které bych ohodnotil jako zdařilé. Jedním dechem dodávám, že nepatřím k těm remcalům, kteří se bijí v prsa za všechna alba po Discouraged ones, a nebo Viva Emptines, a dál nešetří kritickými slovy; Katatonii prostě beru takovou, jaká je a na žádnou jejich předchozí desku jsem neměl potřebu plivat bezvýznamnou českou slinou. Dojmy z nové nahrávky Dead end kings by možná spravil komentář typu: „už bylo líp, ale pořád je to jakýsi standard“, jenže tentokrát by to bylo nemístně laciné.

Ani by mi nevadilo, že se deska jako celek tváří dost radio friendly - pokrokovější stanice by ji mohly přehrávat od první do jedenácté skladby bez pobouření populace, jen si nejsem jistý, jestli by jim u třetího songu nevolali posluchači s prosbou o zahrání něčeho živějšího. Ono to nové album je totiž ze všeho nejvíc nudné, jednotvárné a následkem toho i dlouhé. Z rockové melancholie made by Katatonia zbyl už jen vnější pláštík, takové poznávací znamení, které spíš navozuje lehce sentimentální vzpomínky na předchozí desky a úspěchy, než že by fungoval samostatně a svébytně právě u Dead end kings. Celých těch 50 minut muziky se totiž táhne dost stereotypně, předvídatelně a nezáživně. Nic na tom nespraví aranžérská promakanost, velmi citlivé provedení programmingu, které dává skladbám nádech prostorovosti a jakési „majestátnosti“; co na tom, že ze všeho je cítit profesionalita silného týmu, kvalitního studia, hromady práce, když výsledek vyloženě nudí.

Úvod desky se snad nese ještě ve starých, zajetých kolejích a první tóny „The parting“ dávají vzpomenout na doby minulé, ale následný sešup do jakési nezajímavé deklamace, která by se nejlépe vyjímala v kavárně pro movitější vrstvy, signalizuje, že je něco špatně. Když se zcela stejná konstrukce opakuje ještě několikrát v téže skladbě, a při pokračujícím poslechu zjistíte, že prostupuje takměř celou nahrávku, pocit jakési vyprahlosti nejspíš naplní většinu posluchačstva. Dokonce už i příjemně  (sic!) odzpívané „...into darkness...“ ve mně vzbuzuje soustrastný pocit víc než dojem, že bych tu měl co do činění s depressive rockovou kapelou, tou přece sakra Katatonií! Vlastně ani nemám sílu se tu probírat celou deskou a vytahovat nějaké chytáky, jednak mi album jako takové splývá do jednoho nepříliš zajímavého celku a potom těch chytáků moc nenacházím. Naopak – kdyby deska pokračovala v duchu druhé skladby a jejích popěvků „...na náá na na náá...“, vypnul bych ho hned.

Takže když bych se vrátil k úvodnímu odstavci – označit tuhle nahrávku za slušný standard kapely prostě nejde. Desce zoufale chybí dynamika, trocha vnitřního pjetí a snaha zaujmout trochu víc vnímavého poslouchače. Řada vyprecizovaných písniček tvoří sice pohodovou kulisu k jakékoliv jiné činnosti, ale to je na tuhle kapelu opravdu málo.