Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kaviar Kavalier - Bukkake Express

Kaviar KavalierBukkake Express

Victimer20.10.2012
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Příjemné a přitom nebezpečně nakažlivé špacírování za nevšedními radovánkami po celém světě s typickou atmosférou tentokrát maximálně zcestovalého kavalíra pokračuje. Bukkake Express je albem jemnějším a přístupnějším než dřív, ale pořád syrovým, kousavým a zároveň se volně rozlévájícím do dříve nepoznaných míst.

Nastupovat! Je léto 2008 a gummišofér Tom Kohout rozjíždí novou mašinku už dříve pokřtěnou na Bukkake Express. Kampak se to jede je doufám každému už z názvu patrné. Občas ho v kabince vystřídá kolega Marcel, některá z nadržených mladičkých Japonek, nebo tak trochu načerno jedoucí Honza Kapák z Avenger. Na palubní desce je ale jasně napsáno, že hlavním průvodcem byl, je a bude hlavně Necrocock a jeho sladké (nebo slané?) příběhy. Vyjíždíme do světa, kde hranice neexistují, jen rozkoš a zážitky z cest zachycené do palubního cédéčka. Nových bukkake excesů je celkem dvanáct a jsou posbírany z různých světadílů, přesně tak kam se Tomovi podařilo zavítat a co stálo za to zvěčnit.

 

"Ukaž pusinku! No ták! Já jsem to spolkla ... A chutnalo ti to? Hm..."

 

Albu opět dominuje němčina, poznávací to znamení kapely a na češtinu dojde jen jedenkrát (Ratanovy Polykačky), snad aby se nezapomnělo na časy Julie nebo Zase To Začalo z minulých dvou desek. Polykačky, jak jsem pochopil, se staly oblíbeným schlagerem už v dobách svého zveřejnění, asi půl roku před vydáním. Tohoto věřejného představení v podobě ochutnávek se dostalo také Bukkake Party (ta jediná byla zásadnějším způsobem změněna), Glory Holes či Květa In Japan. Kaviar Kavalier dnes působí ještě s větším nadhledem a zvukově se rozpínají do zatím zapomenutých oblastí. Jen tam tak nakukují, šmírují klíčovou dírkou, nekradou. Dá se lehce vzpomenout na gumové Studio Y, dá se dokonce vzpomenout i na první vyšetřování nejkytarovějšího Klinik, je jasné, že je to Kaviar se všemi proplachovacími praktikami, ale přesto tak jiný. Vzpomínat ale není nutné, slečínky už čekají na novou dávku. Zdá se, jako by byl nový výstřik o něco jemnější, hravější a odvážnější. Nijak komplikovaný, prostě přirozený.

 

"Ne, já to neukážu! A jak ti to chutnalo? Normální, prostě takový bez chuti"

 

Během pohodlného a luxusního výletu se nejčastěji (rovnou pětkrát) podíváme na největší kontinent, na řadu přijde také Afrika, jmenovitě Egypt (Taxi Nach Kairo) a Zanzibar (Jumbo Mambo), ale zastavíme se i u nás v Čechách (Ratanovy Polykačky) nebo v blízké Vídni (Nach Wien). Silnou stránkou Kaviar Kavalier je právě ono zachycení atmosféry různých koutů světa. Například v japonských výprávách je nevtíravě a přitom věrně zachycena ta správná východoasijská. Nach Wien mi v pasáži při řvanějším vokálu připomíná Falca, možná jsem v tom sám, ale tím pádem je i Rakousko zachováno. Na albu jsou dvě instrumentálky (Bukkake Party a Love and Dementia), kde jsou užity, tak jako bylo zvykem už v minulosti, autentické záznamy. Flug no.3 Saint Tropez je můj žolík. Jednoduchá a chytlavá "letní" písnička, která mi asi nejvíc připomíná období Klinik. Pronásleduje mě pořád, nemůžu ji setřást, nejde to. Čím hlouběji jsem do výjezdu vtažen, tím víc si říkám jak mě překvapuje kolik prostoru dostaly kytary a bigbítový projev vůbec. Tak trochu jsem se totiž bál, že noví Kaviar Kavalier budou hlavně elektronická záležitost. Ne že by mi to moc vadilo, ale spíš jsem se obával, aby se to celé nedostalo do polohy bonusů projektu Praktik Pohřebních Ústavů viz. třeba Prázdniny. Obavy byly zbytečné (snad kromě umělých Glory Holes), na to mají KK přece jen příliš osobitý zvuk. Za 40 minut je projíždka jiným světem u konce, ale nastupovat lze kdykoli. Když zas přijde nálada vyměnit a pokouřit, je ta pravá chvíle. Necrocock, Marcel, Honza, Ratan, všichni budou čekat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky