Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Věřím tomu, že je u nás doma málo takových, kdo by byl schopen s prstem v nose vyjmenovat všechna alba indonéských Kekal a krátce pohovořit na téma jejich experimentálně laděné produkce a poměrně bohaté diskografie. Věc se má tak, že jsou to cca tři roky nazpět, co jsme si na zdejších stránkách povídali v rámci recenze na předchozí album Multilateral, jehož materiál mne zaujal natolik, že to v podstatě ani nemohlo dopadnout jinak a celkově trvalo dost dlouho, než jsem jej byl schopen a ochoten vyndat ze sluchátek. Kekal platí za veterány experimentálně / avantgardní metalové scény, jsou z dalekého východu a obecně se o nich ví méně, než by možná bylo vhodné.

Tři roky staré připomenutí jejich kariéry bylo spouštěcím mechanismem k sepsání recenze na aktuální, pár dní staré album Deeper Underground. Po minulém počinu jsem existenci nového alba přijal velmi pozitivně, načež se ozvala sama kapela a poslala k tanci a poslechu promo. A bylo vymalováno. A proč Deeper Underground? Nejspíš proto, že jde o jakousi formu spojení dávné minulosti a prazačátků kapely s jejich současným, elektronikou prostoupeným servisem notně pokřiveného metalového souznění se scénou.

Sestup do podzemí je prokládán zuřivým metalem, mnohdy opravdu až nečekaně, vedle těchto návratů do historie je třeba vnímat i silnou futuristickou přednášku na téma budoucnost bez života na Zemi, ale abychom nebyli úplně za robotické křupany, je tady také pověstná špetka lidství a porozumění. Možná aby se neřeklo, možná spíš proto, že přes všechen ten future bordel není novinka jen moderním przněním starých mechanismů, ale také deska, co umí celou větou říct, co potřebuje a nemusí u toho být nutně přerušována mašinkami, či starými potoky anarcho krve skze jejich kabely.

Ano, Kekal trochu rezignovali na všeobecnou pohodu a chytlavost předchozí nahrávky, aby řádně přitvrdili a oprášili staré pořádky. Ovšem po svém. Je složitější Deeper Underground hned přijmout a dělat, že je vše v pohodě. Ono to tak ze začátku totiž není. Dobrý dojem na první dobrou se vytratil, je třeba se ponořit hlouběji, sestoupit spolu s kapelou a vynaložit o něco větší úsilí, jako tomu bylo v roce 2015.

Až pak se dostaví jisté uspokojení, které se přímo nerovná nadšení z minulé desky (to ani nejde), ale dá se říci, že jsme zase doma. Kekal si znovu hrají, akorát dnes více zkouší naši trpělivost a vrací se někam, kde by je možná už nikdo nečekal. Já třeba moc ne... Deeper Underground je dobrá deska. Není výborná, ani neobvyklá a v rámci historie se už Kekal také vytáhli víc, ale proč si neužít tohle aktuální menu. Nic tomu nebrání.

Od čirého extrému pramenícícho někde mezi black metalem a anarcho punkem po popové popěvky na pozadí ostřejšího strojírenství. Co je jednoznačné a dobré znovu připomenout, je velká záliba Kekal v elektronice a jejích odnožích. Deeper Underground nabízí celou škálu elektronických odstínů, někdy velmi zručně zakomponovaných, jindy trochu topornějších, ale vždy na úrovni, která nemůže urazit. Na chvíli pookřejí i náruživí zlo-metalisté, ale mám zato, že právě ona elektro masáž je po čase stejně odradí. Vítězí opět duše experimentátora, člověka prahnoucího po fúzích a protikladech. Závěrečný sumář? Myslím, že si Kekal zkušeně pohlídali co je jim vlastní, zkusili to zase trochu jinak, ale drasticky neuhnuli. Neexcelují, ale potvrzují svůj status.