Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak si dáme taky trochu té exotiky, néé?! Uděláme si výlet do daleké Indonésie, která mě osobně nezní dvakrát vábně, ale u Kekal uděláme výjímku a letenku si bezstarostně zakoupíme. Pro někoho neznámá banda z odlehlé destinace, pro dalšího zasloužilá partička na poli avantgardního metalu se špetkou nevšední ingredience, jenž způsobuje minimálně ona daleká cesta na východ. Sám si matně pamatuji, když jsem někdy na přelomu tisíciletí zdatně obracel stránky místních distribučních katalogů, že jsem na jméno Kekal několikrát narazil a nikdy se jej neodvážil zařadit do své roustoucí sbírky CD. Možná to byla chyba... Možná jsem při přečtení slova Jakarta předčasně Kekal, tedy kakal, už vážně nevím, kde byl tehdy zádrhel...

Dnes se má věc tak, že tento soubor slaví dvacetiletku své existence a slaví ji vážně zajímavě. Ve společnosti Kekal se musíme nechat naladit na experimentálně metalovou vlnu, kde se nešetří s elektronikou, ale naopak se s ní výrazně vyplňují místa, která zbyla po živých nástrojích. A že jich je! Přes všechnu očekávanou čokoládu, omáčku a další možný tekutý doplněk z řad metalového lahůdkářství, je materiál "Multilateral" velmi přístupný a pohodový. Netřeba si u něj lámat hlavu nad nevysvětlitelnými excesy z kategorie po svém uchopené onanie, ani se dlouhé hodiny snažit porozumět, co je jádrem této vypečené oslavičky.

Pokud si dobře pamatujete bigbítové hlukaře Boris, tak je kromě tvaru očí, pojí s Kekal také umění hudebních chameleonů. Každý si samozřejmě hraje na svém písečku, každému fouká vítr z jiné strany, ale při svých proměnách jsou obě kapely téměř dokonalé. Kekal, za široké podpory elektronických udělátek a berliček, nasávají jak z vod elektro metalu, tak se klidně projdou po rozvážné hladině pomalu plynoucí řeky, aby připomenuli velikány Pink Floyd a zakrátko na to řezali kytarami za primitivního (ale účinného) doprovodu kláves, jako tak svého času činili podivíni ...And Oceans. Poté se opět ztiší a zní jako prog rocková kapela, která to s posluchačem myslí zcela vážně, aby za chvíli vše utnula elektronická noisárna, která se tam zrovna vůbec (ne)hodí. Všechna přirovnání přitom berte se značnou rezervou, to si na triko nevezmu. Experimenty se zvuky a zachování velké nálady ovšem vítězí, takové je poselství této desky.

Kekal prostě umí zaujmout a přitom se netvářit jako domnělý přítel na dva pozdravy. Momentálně zcela anonymě působící kapela si zkrátka udělala narozky po svém a přitom jasně řekla, že nemá zapotřebí těžko regulovatelných výstřelků a umí se ve vší potřeštěnosti chovat standardně. Strýček Victimer doporučuje a třeba vás aspoň na chvíli zakroutí směr Indonésie. Není třeba se bát.