Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jednou z nich jsou, respektive byli Ketha. To jsou ti divní Poláci, co mixují vepřovou s banánem a na závěr to okoření polystyrenem. Moderna s šuplíky starých krámů, ve kterých by se mohla skrývat budoucnost. Kdysi jsem si docela užil album 2nd Sight, pak přišlo zklamání v podobě epíčka s divným číslem v názvu a následně se mi Ketha ztratili z očí. V docela pravidelném rytmu vydali další řadovku s dalším ep a až loni v říjnu jsem si na ně vzpoměl díky tomu, že nám kapela poslala promáč jejich nové desky. Proč se tedy nepodívat kam je jejich podivné kroky zanesly?

Jistou věcí a sympatickým faktem je, že se kapela nenechala strhnou proudem konformnosti. Jejich přirozená divnost nepolevila. Srdnatě a bezohledně chrlí zvukové vlny do okolí, kde bourá veškeré trendové kulisy. S lehkou nápovědou vzpomínek si uvědomuji, že jde o něco, co jsem nikde jinde neslyšel a že kapela svým posledním dílem jen víc zahušťuje mapu své tváře oblastmi nových vrásek. Nikdy mi nebylo úplně jasné, jestli kapela boduje díky kráse svojí muziky nebo spíš svou podivností. Obojí bude mít svůj kousek pravdy. Jejich netypické kompozice skrývají mnohá kouzla, ale líbivost a poslechovost je jiná věc. Jako řada originálů z jiných oborů i v hudbě může přílišná troufalost spíš odpuzovat zvídavé badatele.

Wendigo je album s hodně nejistým programem. O některé skladbě nebo její části se z určitého pohledu dá říct, že je nejen zajímavá, ale dokonce svým vlastním způsobem hezká a poslechově příjemná. Vypíchnuta jako zvláštnost třeba na nějaké kompilaci by mohla zaslouženě vzbudit  pozornost a dojít k dokonalému prožitku. Ale může být problém slyšet takových skladeb sedm za sebou, jednu za druhou, to se pak z probuzeného zájmu může stát nepěkná grimasa přežranosti.

Takže narovinu, poslech Vendigo je náročný. Ani poměrně dlouhá doba, po kterou ho šrotuji, mě nepřesvědčila o jeho kráse. Neproposlouchal jsem se do stavu pionýrského zanícení, kde bych spolu s kapelou objevoval nová teritoria. Hudba nás vede cestou přesných byť podivných úhlů, které by snad neměly existovat. Těžko se chytám jakéhokoliv motivu, který by mě skladbou zdárně provedl. I když se upnu na silnou rifovou strukturu, jen těžko odolávám ostatním vlivům, které ji místo ladné spolupráce nabourávají. Buď je to přesycená rytmika, spousta efektů, nebo nepříjemný zpěv, který má nejčastěji podobu různého halekání a řvaní. To se ozývá skoro všude, i tam, kde bych si rád vychutnal prachobyčejné hoblování a brumlaní baskytary, která má na desce nadprůměrně výraznou roli. Je nepřeslechnutelná a zatímco jinde bych si temné dunění užil, tady jen přispívá k celkovému ataku na psychiku. Korunu pak všemu nasazuje zemitý zvuk, který tempem líné rašple pozvolna odbrušuje slupky odolnosti. 

Takovou minelu jsem už dlouho nezažil. Moje směřování se s cestou Ketha naprosto míjí, a tak nemůžu oslnit bůhvíjakým hodnocením.