Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to už vlastně strašně dlouho, co jsme si společně s dvojicí Ema Brabcová - Filip Míšek mohli říct, že kapela Khoiba albově žije. Desky Nice Traps a Mellow Drama už dávno pokryl prach, až by jeden zapochyboval, že se ještě něco stane a v diskografii kapely přibude další položka. Khoiba se však i za tak relativně krátkou dobu stačila zarýt do podvědomí a vydobýt si své zasloužené místo. Svým specifickým stylem, který se příliš nenosí a když už ano, tak o poznání hlouběji než na povrchním chodníku rádoby slávy. Také proto se k této kapele chodí pro hlubší než běžný prožitek. A nyní jsme zase na správné adrese.

Ke Khoiba mám blízko, aniž bych jejich minulost nějak významně sledoval a poctivě se k ní vracel. Současný stav věcí a na jaře vydané eponymní album, mne staví do role někoho, kdo si spolu s kapelou může dovolit prosnít a prožít jejich hebké hlučení. Melancholické, bez depresivních choutek zabít hned několik vlastní duši spalujících chmur, ale s jemnocitnou zálibou v posmutnělém konstatování, že sny a dny jdoucí po sobě nebudí příliš optimismu. Jakkoli mohou být krásné. Je to atmosférická procházka v představách, načítání pocitů a až bázlivě podávaných vjemů, které však ve své tichosti sdělují mnohem víc, než někdo vzteky bez sebe a v panickém zrychlení. Khoiba je hudební přemítání a skromná viditelnost v rozmazaném světě brzkých rán, kdy hlava ještě žije ze snů a jen velmi pomalu se probouzí k životu.

Tak v přibližném popisu vnímám novinku já, ale možná nás v podobnými účinky bude víc. Tak či tak, nové album stroze pojmenované Khoiba, je radost prožívat. S kytarami i bez nich, jen tak v tření a překrývaných plochách vyklidněné strojařiny. Na pomezí ambientu, downtempové elektroniky a tichých tónů strun. Je to o klidu, emocích a vnitřním napětí, které se skrze hudbu uvolňuje ven a je vážně vedlejší jmenovat tu hrstku stylů, které by se ve společnosti Khoiba mohly uchytit. Pokud už se hudba této kapely vzbouří, je to ve smyslu jakéhosi zdviženého ukazováku, že i tichá pěšina vede přes pár hůře schůdných míst. Jsou to však jen útržky nálad, zesílený zvuk a důraz na detail, kdy končí uspávání a oko se ve chvíli nejistoty otevře, aby se ujistilo, že jinak opravdu nic nehrozí.

Současná poloha kapely pro mě představuje především věrného souputníka pro dny o samotě, kdy se člověk dostane dál ve svých přáních a pochybách. O sobě samotném, o lidech okolo, o všem možném. Krátké a výrazově skromné skladby založené na tichém chodu a ženském vokálu budiž tím správným průvodcem. Jakkoli mohl na začátku hrát hlavní roli pozitivní pocit z oživení kapely, která po x letech nahrála svou další desku a u které to vypadalo na sympatické shledání po odpojení od přístrojů, tak po třech měsících od vydání je to už o sdílení a hlubším porozumění. Plout ve zvukovém světě Khoiba je poučné, se všemi záhadami i bez nich, záleží, kde se zrovna nacházíte. Poloha alba je hypnoticky hravá a má šestý smysl pro hojení i otevírání starých ran. Jsem na jedné lodi.