Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Khold - Hundre Ar Gammal

KholdHundre Ar Gammal

Sorgh16.10.2009
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Viděly jste ten klip? Opuštěný stařec živořící v boudě kdesi na planinách. Na hrubě opracovaném stole leze mucha. Po chvíli je vyplašena, když dědek s hrnkem černýho kafe otvírá album starých gramofonových desek. Vzpomínky na mládí, tancovačky po boku jeho krásné Hilde…

Norové Khold vydali v loňském roce zatím poslední desku Hundre Ar Gammal a toto krátké video budiž výstavním štítem atmosféry celého alba. Nostalgie a hořký život proteklý mezi prsty jako korálky z náhrdelníčku mrtvé dcerky. …mám Tě ráda, tati…

 

Lidská témata, to je to oč tu běží. Nač taky pořád jen zírat na svícen v koutě pokoje a v tekoucím vosku hledat znamení vyvolenosti pekel. I  pentagram lze nakreslit fixkou místo uhlem a obrácený kříž lze poslepovat z plastových brček.

Co tím chci říct?

Khold se sympaticky neřadí mezi stádo, které se za každým rýmem klaní Luciferovi a blasfemicky hrozí. Takovýchto těles je už tak dost, proto troška člověčiny není na škodu. Náš svět je dost smutný sám o sobě.

 

V jednoduchosti je síla, řekli si tihle trolové kdysi při podpisu zakládací listiny a s úsměvem na pysku se ve své tvorbě oddávají střednětempým rytmům, kterým nad míru sluší bigbeatově naladění strunotyrani. Nám posluchačům pak nezbývá než se vtěrným melodiím poddat a podupávat rozpraskanýma patama do rytmu. Na třísky netřeba hledět, podlaha je nasátá mazutem a hezky klouže.

Můžeme to nazvat rock´n´rollem s příchutí tmy, nebo, chcete li, skočným blackmetalem zahraným hezky od podlahy zaplivané hospody. S tímto zaměřením se Khold úspěšně potýkají již řádku let. Nehledí vpravo vlevo, jen to s přivřenýma očima profíků mastí jak je napadne a zachmuřené srdce nejednoho „zlého“ posluchače krapet pookřeje.

.

Chlapi se nesnaží hledat Atlantidu nebo jakkoliv obohatit namlsanou scénu. Rozmazlenost fanoušků je občas třeba usměrnit a přistřihnout hřebínky. Na ošoupaném podnosu nám servírují podobně nemastnou krmi, jakou nám ve vedlejším lokálu nabídli Vreid nebo Darkthrone. Sympaticky si na nic nehrají a už první pohled do jídelního lístku nám dá na srozuměnou, že gurmáni se nepomějou.

Ale právě tohle je občas třeba. Zepár základních rifů, zabrousit na podladěnou basu a co chvíli čvachtnout do škopků.

Přiznávám bez uzardění, že mi cesta k této produkci chvíli trvala, ale nyní se můžu spolehnout, že po náročném dni si u této chásky odpočnu a dobiju energii. Známé klišé – vždyť je to všechno jenom rock´n´roll – zde platí stoprocentně.

Tedy nečekejme nic světoborného ani hodného nějakých ovací. Průměrná muzika, na kterou je třeba mít chuť. Potom je vše v pořádku.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky