Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přemýšlím, jak by druhotina anglického dua asi zněla, kdyby byla oděna do stejného zvukového hávu jako debut Stratospherics (2009), který má podle mě o poznání razantnější zvuk. Zjemněním výrazu Tom Brooke sice napomohl vzdušnosti relaxačních ploch, ale tvrdší pasáže tím trochu trpí a dohánět plnost zvuku větší hlasitostí není to pravé ořechové. Každopádně na poli inovace a evoluce odvádějí energičtí rockeři z Leedsu zdařilou setbu a předchozí povzdechnutí je prostě jen... povzdechnutí.

Začněme obalem, který je logickým začátkem každé desky, u které máme to štěstí, že se nám doma zhmotní. Můj oblíbený singlefoldový formát mě překvapil vnitřním obalem s antistatickou vložkou a zklamal malou tvůrčí invencí, která zavání sériovou fabrikací. Kouzlo Photoshopu promlouvá stejnou vizáží jako Stratospherics a Iecava (2011), tedy abstraktní míchanicí různých prvků s rozdílným čelním motivem a barevným spektrem. Docela dobré, trošičku kýčovité a rozhodně v souhře s hudbou, která zadrhává také jen v maličkostech.

Občas se při poslechu nemohu ubránit myšlence na přítomnost ne snad přímo vaty, ale jakési kolísavé kvality v chytlavosti riffů, která zpomaluje gradaci skladby. Jinak v hráčských dovednostech není problém, skladby jsou zahrány s jistotou a kdo někdy viděl Toma Brookea s kytarou v ruce, dovede si představit tu animálnost, kterou nemálo živí i Steve Myles za bicími. Ten ve čtyrce Pirsing dosáhl až na blastbeaty a celkově svou velmi živou a intuitivní hrou posunuje značku Khuda o kus dál než jeho předchůdce Robin Timmis. Kytara je bohatá na nápady a iluze dvou kytaristů vychází díky dobře promyšlenému loopingu vcelku přesvědčivě.

Neustále dotírající očekávání nebylo v jinak po hříchu svůdné šestici skladeb plně uspokojeno, takže na bezvýhradní nadšení to není. Ve snaze soudit objektivně vidím (čti slyším) dobré instrumentální výkony, co vykazují známky rozumných kompozičních úvah. Kontinuita skladbám rozhodně neschází a byť bych pořádnou basovou linku ocenil, nedá se říct, že by minimalistická sestava měla problém zásobovat posluchače baráží výborných nápadů. Jako nejvíce imponující bych jmenoval dvojku Black Waters a poslední kus Antaeus. Nakonec nezbývá než konstatovat, že Khuda je mi patrně bližší, než bych si sám chtěl přiznat.