Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přesně tyhle pocity mi na svých albech přináší pražská kapela Kill The Dandies!. Sleduji je s přestávkami již nějaký ten pátek, přesně od doby, kdy mě jejich styl oslovil v mírně podroušeném stavu na jedné Besedě u bigbítu. A v jejich podání náhle rozumím zločinům z lásky, slzám z nedostatku drogy a švitořivému rauši. Pro to vše mám pochopení a nad zločinem mhouřím oči.

Momentáně je na trhu nové, eponymní minialbum, které je malou předehrou před třetí, dlouhohrající deskou. A ač nejde o plnohodnotnou nahrávku, ale o mix coverů a ochutnávek nové tvorby, nezadá si žádným svým předchůdcem. Je to svěží sbírka šesti skladeb, která ukojí Hlad po autentické hudbě.

Kdo Kill The Dandies! zná, určitě mi dá za pravdu, že základem jejich kouzla je vyleštěná symbioza chlapáckého zpěvu Hanka J. Manciniho a mírně ospalého výkonu La Petite Sonji. Její zpěv opravdu stojí za to, mnohdy jen mátožně ševelí, ale když zčistajasna zakřičí, to bych se nejradši schoval pod kámen jako potemník. Takhle zpívá jen ona. Unaveně až přímo sjetě, člověk by jí nejraději přinesl židli, ať si odpočine. Do protějšku se jí krásně staví Hankův chlapácký a vitální projev, který překypuje sebevědomím a ochranitelským šarmem. Působí to tak starosvětsky.

Aktuální deska mně v mysli opět posouvá do let, kdy se na pódiích lokálních městeček potulovali kovbojové se španělkami, vyhrávali dojáky, až jim stetsony vlhly a někde mezi nimi si leštil ostruhy ještě neznámý Elvis. Kytarovka, jednoduchost, ale nikde ani stopy po laciné podbízivosti. Nástroje mají  výborný zvuk, který leze bez pobízení do uší a poslech je požitkem. Výtečná basa a bicí, vše zní uvěřitelně a naprosto přirozeně. Kytary, krom drnčivých a hrubých momentů, zaujímají i subtilnější roli, kdy se nesobecky ztiší a nechávají mluvit hlasy.

Samozřejmě i na této kolekci se objevuje elektronika, jejíž vlivy provázejí kapelu od počátků.

Minulé album mi vnuklo myšlenku, že by s gustem posloužilo coby soundtrack k filmu jako Pulp Fiction nebo jiné, podobné gangsterce. Platí to i nyní a některé skladby by případnému filmu udělaly více než kvalitní doprovod. Můžou za to nápadité  a neotřelé melodie, které mají sílu jak dojmout, tak i vybudit k velkým činům, třeba k osvobození svůdné slečny z rukou rabiáta.

Tohle mi chybělo. Něco živého a autentického, něco, čemu uvěřím na první ťuk. Tohle album nelze jenom akceptovat, musí se prožít. A já už se těším na vypaseného následníka!