Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zatím poslední řadovkou pražských psychedeliků se nejvíc kochám v době, kdy se na trhu griluje nedávno zmíněné EP a už je možné vysledovat první nesmělé informace o desce nové. KTD! mě stále blaží tím co a jak umí. Tedy atmosférou ulítlého večírku se vším co k němu patří. Chlast, tanec, blbé nápady, z nichž některé se uskuteční. Album Those Who Hold The Flame  je divoké a stejné vlastnosti bude vyžadovat i po vás. Takže poslušní chlapečci a způsobná děvčátka, zůstaňte prosím pro dnešek doma.

Kolekce mi nepřijde tolik hitová a stravitelná jako ta minulá, ale to je můj osobní pohled. Přesto zde nacházím celou řadu zajímavých nápadů a jednoduše skvělou muziku. Jen je někdy potřeba dát tomu čas. Kdo má rád rokenrol zkrátka nemůže být zklamán. Kill The Dandies! styl obohacují vlastním xichtem a řadou neotřelých prvků, zatímco jdou ve svých vlastních stopách. Navíc jsou schopni album vhodně namíchat a prostřídali kusy pomalejší s rychlým nášupem, čímž vězní naši  pozornost po celou hrací dobu. I když nejde o kdovíjaký majstrštyk, hned úvodní flák přináší bigbít v jeho nenáročné a jednoduché formě přístupné snad každému. Jeho kouzlo je dovedně uloženo v klávesách, které jednoduchou melodii podbarvují a přidávají jí na hodnotě, možná ji táhne Manciniho zpěv a jeho častá zvolání. Vokál je zde nezbytný. Stejně tak La Petit Sonja, která se dostává ke slovu v druhé kousku v pořadí a nechává rozeznít svůj prapodivný vokál až na samou hranici směšné vážnosti. V coveru písně The King Of Kalifornia, která pochází z pera australského kytaristy Rowlanda S. Howarda, zautočí bez přípravy a já doteď nevím, jestli se mám smát nebo ne. Výtečná věc s osobitým přístupem.

Troufám si říct, že deska nemá hluché místo. I když ne všechno se mi líbí tolik jako třeba Itś So Sad, která nabízí lákavý kontrast monotónních slok s vyzrálým a nesmírně lákavým refrénem. Na něj vždycky netrpělivě čekám až citlivě udeří na struny mé duše. Takovou sílu všechny skladby nemají, ale ani po opakovaných posleších bych nevyřadill ani jednu. I v nepříliš zajímavém celku nacházím party, které stojí za to slyšet. Nejednou se stávají branou, díky níž nakonec objevím kouzlo celé skladby. Celek kombinuje skladby klidné s celou řadou našlapaných nářezů, a tak nejen tklivým vokálem posluchač je živ, slyšet je i sytý řev. Saturn, Black River, The Star, to jsou tvrďárny, které přímo vyžadují vaši spolupráci. Můžete křičet, skákat, ale hlavně se, proboha, nějak projevte. Sezením a slinou u otevřené huby se bitva nevyhrává. Tady se nabízí možnost vybít energii v užitečném reji zvukových fines. Posedět si můžete u poslední štace večera, to se blíží konečná. Lehce posmutnělá jak už konce bývají, konejšivá slza v koutku oka. And Through The Storm We Get Home. Tím to hasne.