Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sledovat příběh Killing Joke je jak číst skvěle poskládanou knihu. Knihu s mnoha zápletkami, nelineárním dějem, knihu místy gradující a místy odpočinkovou, knihu, ke které je radost se kdykoli vracet. Vývoj Killing Joke prošel řadou proměn, od (post)punku ovlivněného kapelami typu The Clash, přes novou vlnu, synth-pop, industriálem vykovaný rock i tvrdší metal, až po cosi, pro co se jen těžko hledá srovnání. Současní Killing Joke čerpají ze své historie, nádech všech zmíněných žánrů a pohledů na muziku je u nich více či méně patrný, ale všechno je jako celek oděno do monumentální atmosféry, jakou umí namíchat jen oni. Sami o své muzice tvrdí, že jde o the sound of the earth vomiting. Nehledejte v tom ani velkou epiku, ani studiový podvod nabubřelých aranží. Killing Joke jsou ve své podstatě jednoduší, ale časem svůj zvuk zdokonalili natolik, že máte při poslechu pocit, jako by k vám promlouval osud.

Jeremy „Jaz“ Coleman není jen doposud fungující zakládající člen sestavy, ale jako osobnost vyčnívá nejvíc a pro mnohé se nyní pětapadesátiletý muzikant s uhrančivým pohledem nevyzpytatelného šílence stal naprostou ikonou. Českému fanouškovi se možná nejvíc zapsal svou nezapomenutelnou rolí v Zelenkově filmu Rok ďábla, spoluprací s Čechomorem, Českou filharmonií nebo s Gaia Mesiah, fanouškovi francouzskému možná jako nositel Řádu umění a literatury. Jaz Coleman je hudební všeuměl a všudybyl, který nezná hranice mezi metalem a vážnou hudbou, a který zatím stále neví, jestli je doma v Londýně, Praze nebo na Novém Zélandu.

Druhé dějství života Killing Joke se začalo psát v roce 2002, kdy trio veteránů Coleman, Youth a Gordie usadilo Dave Grohla za bicí. V roce následném vychází na pochybném labelu Zuma Recordings naprosto famózní, druhé eponymní album. Dnes beznadějně vyprodané a v bazarech prodávané sběratelům a nadšencům za hříšné peníze. Dalším milníkem na cestě k současné tváři Killing Joke se stala smrt basáka Paula Ravena († 2007), která nakopla k návratu do kapely dalšího veterána, zakládajícího Paula Fergusona. Tím se jednak utvořila až dodnes fungující sestava tvořená původními členy, a pak vznikla jedna z nejlepších desek, monumetnální „Absolute Dissent“ (2010). Temná a těžká poroba civilizace v čele s nádhernou poctou Paulu Ravenovi, hymnou The Raven King.

Ani to ale kvartetu Coleman, Youth, Gordie a Ferguson nestačilo a dva roky na to, tedy v roce ohlášeného konce světa, přichází se svým pojetím zmaru lidství v podobě alba „MMXII“. Z pohledu poslechového přijetí jde o album těžší, vrstevnatější, ale ani o chlup horší. Killing Joke se jako skladatelé a muzikanti jeví v takové pohodě jako snad nikdy ve své historii a deska současná z této mety nikam neustupuje. Konečně se k ní dostáváme.

„Pylon“ nic nemění na zvuku Killing Joke posledních několika let a desek. Ten se zdá být natolik vyzrálý a tak nezaměnitelný, že důvod ke změně se může zrodit snad jen v potrhlé hlavě Jaze Colemana, a to nejspíš jen pro změnu samu. Oproti předchozím dvěma deskám je album „Pylon“ snad o něco více heavy, metalové, i když vzdušnější a vzhledem k přímočarosti většiny skladeb i poslechově přijatelnější a snazší. Především pak Euphoria, War On Freedom a Big Buzz jsou melodické lahůdky, jejichž ducha lze dostopovat právě u zmíněného songu The Raven King. A nejen tam a nejen tyhle skladby.

Pokud ale dělá něco desku nápaditou a při bližším poslechu i propracovanou skutečně do posledního detailu, je to práce s klávesovými nástroji a elektronikou / programmingem obecně. Ta je rozprostřena do mnoha různě vytažených stop, s různou mírou důležitosti v konečném zvuku. Respektive důležité jsou všechny, ale zatímco některé tvoří nosný prvek a vyčnívají, jiné jsou zatažené do pozadí a tvoří zprvu těžko zachytitelnou auru a atmosféru nahrávky. Rozkrýváním a pozorným poslechem se dostanete k samotnému jádru toho, proč Killing Joke zní tak, jak zní, s proč je zvuk Killing Joke jedinečný mezi všemi. A začít můžete s rozverným motivem v New Jerusalem, ale hlavně pak se skladbou Dawn of the Hife, protože tam elektronická složka jednoznačně dominuje. A dominuje skvěle.

Zbytek nástrojového arzenálu nevyčnívá tak okatě a vlastně by se dalo říct, že hraje celkem jednoduše. Především bicí jsou zahrány najistotu, ale i ty se svým sejmutím a následnými úpravami zásadně podílí na zvuku desky - všimněte si, jak hluboce znějí všechny velké bubny, jak stažený je virbl a jak uškrcené činely. Hlavně žádné ostré a vysoké zvuky, temnota dominuje a basa bručí zatraceně nízko.

Jenže technika je jedna věc a skladatelská potence věc druhá. Základní verze desky má deset skladeb a označit jednu slabší v podstatě nejde. Dlouho jsem neslyšel album, které by od svého počátku až do konce takhle šlapalo a ke konci navíc, kdy potenciál velké části kapel a desek vyšumí kamsi do ztracena, nabíralo na obrátkách. Dvojice I Am the Virus a Into the Unknown ukazuje Killing Joke ve skvělé metalové formě, která se minimálně zkreslením kytary v poslední skladbě blíží zvuku pozdních Candlemass. Vzpomeňte na skladbu If I Ever Die z výborné desky „Death Magic Doom“ (2009). Komentovat Colemana nebudu, jeho hlas je naprosto zásadní, skvělý a v podstatě pokračuje tam, kde jste ho opustili na předchozích deskách. Nic lepšího vymyslet nejde. 

Kapitolou samu pro sebe je bonusový disk rozšířené edice, který nejen že neobsahuje tak často se vyskytující balast - pokoutně sesbírané živáky v podezřelé kvalitě, raritní, ale spíše mizerné pokusy ze studia apod. - ale regulérní čtyři skladby, z nichž minimálně tři lze označit za výborné. Pátou položkou je remix pro nadšence, ale po předchozí náloži je i tahle skladba svým způsobem zajímavá a její přítomnost logická. Vše je pak zabaleno do harmoniky bookletu o mnoha stránkách, mnoha fotkách a do apokalytptické grafiky příznačné pro tuto kapelu. Takže spokojenost? Takže spokojenost! 

Ve výsledku je radost sledovat, v jaké formě se momentálně Killing Joke nachází a s jakou lehkostí skládají, ačkoliv všichni mají slušně nakročeno na šedesátku a za sebou pěknou řádku alb. Není takových kapel mnoho a každou takovou, která ze sebe odmítá dělat na stará kolena blázny, je třeba opečovávat. Má velká poklona!