Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Killswitch Engage - Disarm The Descent

Killswitch EngageDisarm The Descent

Sorgh22.3.2014
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Tvrdé názory, kterým obrušuje hrany nezvyklá jemnost až přítulnost. Tak by se dala charakterizovat šestá deska americké úderky Kilswitch Engage. Osloví spíš ty, kteří jsou trendy, mají kérky na rok a za stejně dlouhou dobu budou poslouchat něco jiného.

Album Disarm The Descent, které se kryje pod hezkým obalem, se skládá z dvanácti kapitol, z nichž jen těžko některá vynikne nad ostatní. Jedna jako druhá udržují původní nastavení šablony dané tvůrcem. Kupodivu jde o celkem stravitelnou dávku co se délky týče, protože jen jedna skladba překročí  hranici čtyř minut, zbytek se pohybuje v délce okolo minut tří.  Horší to je s udržením pozornosti z důvodu absence výrazných nápadů a působení celkového stereotypu. 

 

Killswitch Engage servírují módní, trendový, energický crossover, který si bere z metalu a hardcoru dle potřeby. Vykukují na nás typické znaky jako měnící se tempo, gradující tvrdost s pasážemi pro odpočinek a nezbytná atmosféra, která se rozjíždí hlavně v těch jemnějších partech. Křížení stylů se odbývá někde mezi švédskou melodickou školou ze západního pobřeží a tvrdším hardcorem. Tomu odpovídá i vokál, který bez problémů balancuje na pomezí všech směrů albem rozvíjených. Uši se vám budou kroutit pod čistým, melodický zpěvem stejně jako za agresivního řevu, které často bodují ve vzájemné interakci. Jinde jeden navazuje na druhý, aby zpěváci pochytali dech a neodešli vniveč. Celé to působí trendově, současně a tak, jak dnes hraje každá druhá kapela, která se nenechá svázat ohradou jednoho žánru, ale ráda uplatní své znalosti z oblasti roubování. 

 

Problémem alba je jeho anonymita a pramalá jedinečnost. To, že v záplavě současné produkce zapadne, je víc než pravděpodobné. Dílo se trefuje do oblasti, kde momentálně vládne hlad a tak se kupci určitě najdou, kdo však hledá trošku originality a vlastní výraz kapely, měl by se porozhlédnout jinde. Kapela bude muset doufat v sílu své fanouškovské základny, která by udržela její rating na solidní úrovni.

 

To, co album Disarm The Descent přináší, totiž mohl každý slyšet v mnoha jiným podobách a časech. Nicméně je to dobře zahrané a poslech mě nijak nebolel, nejde o náročnou záležitost vyžadující soustředěný poslech, album si nehraje na filozofa, ale naopak rozdává z košíku plnými hrstmi koláče, ke kterým se v tomto případě dostanete bez práce. Nejzajímavějším prvkem desky jsou asi hrátky s rytmem, které poslech činí docela zábavným. Nejlepší kondice album dosahuje v rychlém víru sonického tlaku, které končí rychlým rozsudkem bez zbytečného pitvání. Ty vyměklé party moc nemusím. V konečném součtu mi vychází, že nízká hladina originality a vlezlé nasládlosti dělá z této desky tuctovou záležitost. Dejte poslech, možná ho zopáknete, ale víc nečekejte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky