Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kladovest - Atmosphere

KladovestAtmosphere

Bhut27.8.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Melancholická podzimní procházka lesem. Lepší název pro toto album, snad nešel vymyslet - Atmosphere. Nic převratného, ale nic průměrného.

V posledních několika dnech jsme se zde věnovali lesním rarachům. Proto ve společnosti stromového ticha ještě chvíli zůstaneme. Tentokrát se však vydáme na poklidnější emocionálnější méně strašidelnou procházku, než jako bylo například u předešlých zmrzlíků Immortal, či vyslovených lesních živlů Terra TenebrosaKladovest se nachází někde mezitím a deska Atmosphere spáchaná v roce 2011 je již v pořadí třetí dítě dvojice lesníků říkající si Dmitryi K. a Thurios. A právě ta nám navodí zas o trošku jinou náladu.

Již samotný obal předznamenává, kde se bude onen tajuplný příběh odehrávat. Jak jsem již předznamenal, bude to v lese. Ale les má mnoho podob a jeho tvář se mění s každým dnem, měsícem natož pak ročním obdobím. Je až zvláštní, jak přátelsky se pojednou tváří památná lípa, pod kterou píši tyto řádky, do svého konceptového sešitu. Jakoby mi rozuměla a věděla, o čem zrovna přemýšlím. Jakoby věděla, že píši o lese a recenzi na album, které díky své atmosféře snad bylo i v lese stvořeno. Jisté nebo zřejmé však je, že mi rozumí. Já jen vstřebávám její energii. Fakt, že mi tu tiše v mobilu hraje právě probírané album, jen podtrhává správnou podstatu této koláže. Jsme tedy všichni na správné vlně. (Pokud Vám tyto řádky přijdou zvláštní, nebo bezpředmětné možná to bude dáno tím, že vedle sebe mám několikáté pozvolna teplající lahvové pivo). 

 

Hudba, která na mě dýchá při poslechu Atmosphere, byť postavena jen o čtyřech písních vskutku odnáší jinam. Pryč od industriálu, pryč od paneláků, ba co více, pryč od sebemenší vesničky a celé společnosti. Je snad jasné, že se při poslechu ocitáme v liduprázdném lese bez cyklistů, podpapíráků a jakýchkoliv jiných lidských zásahů. Je to smíšený les. Svobodný, volně rostoucí, sám svým pánem. Příroda je mocná a Kladovest to na této desce výborně vyjádřili. V počtu čtyř skladeb Autumn Breath, Absurd, The Three a Fragments Of Sky vystihli nádherné variace podzimně laděného lesa. Atmosphereje takový soundtrack ze snění vycházejícího s přicházejícím podzimem. Není to žádné depresivní utápění, ale příjemné rozjímání. Už samotný zvuk nástrojů vypovídá o atmosferičtějším pojetí. Zkreslenější hlas kytar dokonale vykresluje kontury rozladěného podzimní nálady. Podlouhlé skřehotání zpěváka vytváří zvláštní mrazivější dojem z této jinak celkem pozitivní výpravy. Bicí (i když poněkud zřetelně programované) utváří tempo, které se povětšinou měří ve středně pomalejší rychlosti. Baskytara příjemně vrní a jen tak si drnká své osobité já. Tato pozvolná snad i melancholická hudba je milým pohlazením pro sluchovody. A i když se stále jedná o black metal nejde o žádné divoké řádění a křepčení. V momentně, kdy Vám muzika přijde taková stereotypně ohraná, přijde pasáž, která do hudby vnese něco zajímavého, něco jiného, co lehce přesměruje dosavadní podobu hraní a zajisté zaujme. Umě vyvážené dílo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky