Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vidina Maupassantovy chiméry se stala tématem kapely Kludde, která se s ním porvala s elegancí temné dekadence. Ani zdaleka se nejedná o první zářez téhle bandy, ovšem já jsem v jejich případě v roli panice a poznávám je právě díky Horle. A nečekala mě žádná záludnost, protože zvuk a celkové naladění nahrávky mě vede skoro najisto. Takový odér mají kapely z oblasti Beneluxu, a tak beru skoro jako nutnost fakt, že Kludde pocházejí z belgických Flander. Zvuk je usvědčil a nemá cenu zapírat. Aktuální album pak potěší všechny kdo mají rádi temný, zachmuřený metal s výraznou atmosférou.

De Horla je zajímavé album, které se k tématu vyjadřuje více způsoby. Zajímavé je, že o tu chytlavější část se starají dvě skladby sloužící coby intermezza. Nicméně z globálního hlediska jde hlavně o black metal, i když podrobná pitva ukazuje, že tak jednoznačný a zjednodušující ortel nejde s klidným svědomím vyřknout. První skladba jakoby to chtěla potvrdit, protože zpočátku je víc než co jiného rozvláčnou, stonerovou houpačkou, která vábí svým falešným klidem a k životu se probírá postupně budovanými, ostřejšími riffy. Je to jako poslouchat Earth nebo něco takového. Ale všeho do času, protože krutost zvolna nabírá obrátky a album zraje do podoby blackmetalové saně.

Mnohá jeho zákoutí jsou důvěrně známá. Skladba Horla III je typickým kandidátem na blackový průměr, který má ve svém zapatlaném portfoliu asi každá tlupa schopná tvořit zlé grimasy před zrcadlem. Hezky to odsejpá, ale jádro pudla bych tu nehledal. Mnohem zajímavější je v pořadí druhá skladba Verlaten, která naznačuje okultní úmysly a mystický ráz kapely. Je to první ze dvou zmíněných meziher, které oddělují kapitoly Horla I, Horla II a Horla III od sebe. Nenásilným vybrnkáváním za čilého šustění činelů pozvolna vaří atmosféru až do rozsáhlých kytarových ploch. Horla II je naopak studeným rituálem, psychózním chaosem v hlavě snažícím se strávit děsivý přelud. Melodicky jde o skromný hymnus, avšak jeho naléhavost se zjevuje v rytmu a ukrývá v riffech. Hlouběji v jeho útrobách odhalíme krátkou black´n´rollovou pasáž, která působí ve studeném prostředí jako teplá deka. Líbí se mi i pěkné kytarové sólo připravující nás na konec písničky. Pak je třeba se popasovat s druhou mezihrou Verloren, která opět instrumentálně balancuje na pomezí příčetnosti a je tu závěrečný opus. Opět velice povědomý, jednoduchý a svůdný. Jako podle učebnice se tu střídají divé sypanice s pomalejšími party a stále do všeho hudruje vzteklý skřehot. Prostě klasika, svižný black metal spokojující se s jasnými vzory a bez falešného vizionářství. Není tu ani stopa po předchozím šílenství, tohle je terapie vymetající chmury z hlavy. Skladba si troufá překonat dvanáct minut a rád dodávám, že na to mám. Střídá nálady a témata, aby se pokaždé vrátila do špinavého koryta.

Já myslím, že Kludde své řemeslo ovládají. Sice by neškodilo na chvíli pozapomenout našprtané rovnice a poučky, a vložit do toho trochu svéhlavosti. Jinak je to v rámci žánru poctivé
a upřímné.