Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Komatsu - Recipe for Murder One

KomatsuRecipe for Murder One

Jirka D.28.12.2016
Zdroj: mp3 // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Čerstvá stoner metalová krev z Holandska, která sdílela pódium s ikonami žánru a zatím sdílí i jejich představu o tom, jak přistupovat k muzice.

Komatsu je mladá holandská kapela z města Eindhovenu, s níž jste se zatím měli možnost setkat prostřednictvím jednoho dlouhohrajícího alba (Manu Armata, 2013) a případně i prvního, eponymního pokusu z roku 2011. Charakterizovat jejich hudební styl není žádný problém a na své si přijdou všichni milovníci stoner metalu, zboostrovaných kytar a poměrně unaveného tempa. Že už toho je poslední dobou celkem dost? Je, a Komatsu jsou právě jedněmi z těch moc.

 

Komatsu band

 

Recipe for Murder One je druhým albem kapely a prvním albem vydaným v Itálii na Argonauta Records. Pro jeho jedenáctku skladeb si rezervujte téměř 47 minut času a v hlavě vydolujte všechny poschovávané asociace na téma stoner metal, který se maximálně jednoduchou písničkovou formou snaží strefit do obecného vkusu. Žádnou další vědu z toho nedělejte, nedělají ji ani Komatsu.

 

Pravda je, že by to nemuselo být zase tak špatně (takhle stejně funguje většina) a sem tam to špatně ani není. Skladby typu So How’s About Billy víceméně šlapou přesně tak, jak od podobné žánrové produkce očekáváme a pokud si zvykneme na svébytný Truijensův vokál, můžeme být spokojeni. Pravda je taky ta, že Komatsu si příliš nelámou hlavu s kompoziční prací a většinu songů servírují s jednotným ideovým základem a podobnou strukturou. I to může být na jedné straně výhodou (kdo nic nevymýšlí, nic nepokazí), ale taky nevýhodou, která album činí stejnavé napříč většinou hrací délky.  Příliš neoslní ani mnohdy unavující trivialita kytarových riffů, ale na druhou stranu v tomhle žánru občas i málo stačí.

 

 

Výjimky z pravidla jsou. A Dish Best Served Cold má rockový a téměř až psychedelický nádech (podobně There Must Be...), ve skladbě Lockdown hostuje Nick Oliveri (ano, ten Nick Oliveri!), rozpačitý konec The Sea Is Calm Today zase ukazuje, že delší skladby nejsou silnou stránkou Komatsu. WTF! naproti tomu vypadá jako výpůjčka od Queens of the Stone Age z geniálního alba Songs for the Deaf (2002), jen se tolik nepovedla. The Long Way Home má bluesového ducha, s kterým se aktuálně bratří další veterán scény, Brant Bjork. A v promo materiálech jsou Komatsu doporučováni fanouškům Melvins nebo Torche. Uf.

 

Ale konec dramatizace. Že mají Komatsu naposloucháno, o tom nelze pochybovat. Že zatím příliš neřeší, jestli se ve zvuku blíží té nebo oné žánrové ikoně, snad není třeba opakovat víc než jednou. Že sem tam probleskne zajímavý nápad nebo myšlenka, je taky fakt a je potřeba to napsat a podtrhnout. Ale že je tenhle nápad následně utopen množstvím slámy, kterou už dávno a do posledního zrnka vymlátili mnozí před nimi, je to, co tuhle nahrávku ponechává střízlivě při zemi. Špatná není, ale za vším cítíte aspoň jeden důvod, proč sáhnout po prověřených jistotách.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky