Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je na čase se posunout o nějaký ten krůček vpřed, RATM máme za sebou a jako další probíranou kapelou se pro tentokrát stávají Korn z kalifornského Bakersfieldu, kterou založili tři členové tehdy funkční kapely L.A.P.D. – James Shaffer, Reginald Arvizu a David Silveria – v roce 1993. První dva, kteří jsou dodnes platní členové Korn (kytarista a baskytarista), budete znát spíš pod přezdívkami Munky a Fieldy, David byl vždycky David a pokud bych měl dokončit zmínku o té tradiční a nejtradičnější sestavě kapely, tak dalšími dvěma do pětice jsou Brian „Head“ Welch a Jonathan Davis. Tato pětice stála u toho nejpodstatnějšího, co z dílny Korn vylezlo na povrch a právě v tomto období nejraději lovím příjemné posluchačské chvilky.

Pokud bych měl Korn zařadit do konceptu mého seriálu, budou tvořit základ skoro všemu následnému a jejich vliv na řadu kapel, které zmíním později, je nepopiratelný a zásadní. Přesto se této veličiny dotknu jen dvěma recenzemi, které se budou probírat logicky albem Follow the leader a potom albem následným, tedy Issues. Proč tak málo? Inu, první dvě desky jsem svého času doháněl zpětně a přece jenom k nim cítím trochu respekt (třeba se někdy časem zmíním při jiné příležitosti), no a potom už mě Korn nikdy neohromili tak moc, jako právě na třetí a čtvrté řadovce.

Asi nemá cenu diskutovat fakt, že Follow the leader je komerčně nejúspěšnější album kapely a že za tímto výsledkem stojí mimo hudebních kvalit i řádná propagace nahrávky. Korn pravidelně vysílali reportáže ze studia, kde deska vznikala pod taktovkou Steve Thomsona a Toby Wrighta (jedná se o první album Korn, na kterém se produkčně nepodílel Ross Robinson), pořádali setkání s fanoušky, kde odpovídali na jejich dotazy a po vydání alba rozjeli tour nazvané Family Values, na kterém se po jejich boku objevili mimo jiných Incubus, Orgy či Rammstein. Stejně tak je celkem nesporné, že hlavními tahouny a provařenými skladbami jsou „Freak on a leash“ a „Got the life“. Obě klipové, obě skvělé a každá zcela odlišná od té druhé. Právě tyto dvě skladby nesou největší podíl na komerčním úspěchu Korn, vynikající klip k první zmíněné byl dokonce vyznamenán cenou Grammy za „Best short form music video“, toho času se jednalo o první proměněnou nominaci v této prestižní přehlídce (stejná skladba byla vyznamenána i v soutěži MTV video music awards). Jestli je Freak on a leash spíše tajemná, jemně gradující a plná hráčských fines s jemných nuancí, tak Got the life má snad nejrozpohybovanější rytmiku v historii Korn vůbec. Jestli tahle skladba nechá někoho v klidu, tak už fakt nevím.

Follow the leader pro mě tvoří takový přechod mezi Korn „před ním“ a „po něm“. Z dřívějších alb si některé skladby převzaly takovou zvláštní potemnělost a depresi, kterou umocňují hodně podladěné nástroje, především pak baskytara zní v těchto skladbách přímo drtivě („Dead bodies everywhere“, „BBK“ nebo „Justin“), ale zároveň už ucítíte jakýsi nový nádech, prozáření dřívějších více méně temných odstínů novými vlivy (i když mnohdy neméně temnými), hráčským experimentováním, kvílivými kytarami, výraznějšími změnami tempa, no a v neposlední řadě i jasnějším a hitovějším tahem na fanoušky. Tím rozhodně netvrdím, že by před tímto albem Korn nedokázali vyplodit „hit“ (bylo jich víc než dost, o tom žádná), ale právě až na FtL dokázali poměr „kvalitní práce x hitová skladba“ naplnit až po okraj. Kromě již dvou uvedených singlů bych přidal navíc třeba takovou „Seed“ a nebo „Pretty“. Na albu se rovněž prosadilo pro Korn typické využití vlivů rapu a hip hopu, které dostalo svůj prostor nejčitelněji hned ve třech skladbách, v nichž se představili hosté / ikony z daného žánru – „Children of the Korn“ (Ice Cube), „All in the family“ (Fred Durst) a „Cameltosis“ (Tre Hardson). Konkrétně druhou zmíněnou považuji za nejlepší skladbu Korn v tomto ranku, kombinace Durstova nakřáplého hlasu (který mi tady, světe div se, nevadí) s Davisovou deklamací s mručivou kytarou na pozadí a nelichotivým textem funguje výborně a trefuje do černého. I na tomto albu se prosadily dudy, nástroj, který Jonathan Davis prosadil ve světě skoro tak hodně jako skotští pištci, a to v poslední skladbě „My gift to you“, poměrně experimentální záležitosti dobře završující celou desku (pokud teda vydržíte nějakých deset minut ticha, v úplném závěru se ještě dočkáte „skryté“ záležitosti „Earache my eyes“).

Follow the leader považuji za vrcholné dílo Korn, ve kterém se všechny vlivy potkaly a smíchaly v tom nejlepším poměru. Můžeme tomu celku říkat nu metal, můžeme se klonit třeba k tradičnějšímu crossover, je mi to jedno a vlastně na tom ani nezáleží. Desítka je dnes zcela na místě, kdybych k tomu přidal vzpomínky, sentiment a mladickou nerozvážnost, stupnice by nestačila.