Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Korn - Issues

KornIssues

Jirka D.9.8.2010
Zdroj: CD (# EPC 496359 2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Naprosto vynikající album a poslední z diskografie Korn, které hodnotím tak vysoko. Proč dnes nedám plný počet? No protože Follow The Leader mám ještě o chlup raději.

Jak už jsem sliboval v předchozí recenzi, druhým a posledním albem backersfieldské party Korn, o kterém se v rámci mého seriálu zmíním, bude Issues. V kontextu diskografie se jedná o čtvrtou řadovku, která vyšla v polovině listopadu 1999, tedy v době před velkým třeskem masivně populárního nu metalu - Hybryd Theory od Linkin Park byla stále ještě hudba budoucnosti, Papa Roach se teprve chystají vydat svou výbornou desku Infest, Deftones pozvolna opouští nu metalová hájenství a svou chystanou řadovkou White Pony (2000) mají dát jasně najevo, že jejich další směr bude jiný, a popularita Limp Bizkit se má rovněž ještě navýšit po vydání Chocolate Starfish And The Hotdog Flawored Water. Hlavní konjunktura nu metalu je tedy ještě rok před námi a jak je pro velké kapely příznačné, bývají většinou někde jinde, a když se mnozí následovníci dopachtí na jimi vydobyté pozice, ony jsou už zase na cestách. Pokud se totiž pozorně do Issues zaposloucháte, budete překvapení, jak málo je to nu metal a jak si Korn zase vyšlapávají svou vlastní cestičku. Jako vždy, stále o krok napřed a stále před ostatními.

 

Issues mě zachytilo v plném běhu gymnaziálních studií a už tenkrát mě dokonale odrovnalo a to v mnoha ohledech. Tím prvním byl bezesporu obal nahrávky, o který se bojovalo ze všech sil – jeho návrh byl tentokrát v rukou fanoušků, kteří mohli svoje grafické vize poslat do MTV soutěže – a který mám z těch korňáckých asi nejraději. Jen pro úplnost uvedu, že tento medvídkovský motiv byl vytvořen člověkem jménem Alfredo Carlos a v bookletu desky najdete ještě další tři návrhy, které se propracovaly nejen do finále soutěže, ale i na speciální edice alba a dokonce i na nějaká trička; sám jsem takové měl. Zbytek stran celkem obsáhlého bookletu je pěkně ujetá záležitost plná hromady ještě ujetějších fotek ... tak se mi to líbí.

 

Jak už jsem naznačil v úvodu, hudebně se Korn posunuli zase trochu jinam a pokud bych se měl pokusit tento posun shrnout do nějakého jednoduchého sdělení, uvedl bych, že se kapela výrazněji a slyšitelněji oprostila od vlivu hip hopu, zní mnohem víc metalově, zatěžkaně, rify jsou hluboké a řízné, i když stále je dobře čitelná typická Korn-rytmika pohupující se v lehkých vlnách, basa opět zní, jak když hrajete na gumu od trenýrek a v tomto ohledu je zvuk kapely zcela patrný a zřejmý. Přesto nejde o klasický heavy metal (v širším pohledu), typických kytarových sól se nedopátráte, naopak kytary budete kromě hlubokých rifů hledat v lehkých kreativních linkách a jakoby nenápadných vyhrávkách. Význam těchto hravých a barvitých pasáží je veliký (třebas „Hey Daddy“), je radost v nich při poslechu hledat, rozkrývat je a neustále objevovat něco, co dříve zůstávalo snad utajeno. Kde je hledat? No mohl bych tu jmenovat všechny ty hutné skladby, začít u „Falling away from me“, pokračovat přes „Trash“, „Beg for me“, „Make me bad“, „Wake up“ a vlastně projet celý tracklist až do konce. Tedy skoro celý, protože mezi tyto úderky jsou vloženy skladby odlišné, pomalé, nástrojově lehké, pocitově těžké jako ty předchozí – ať už vezmu úvodní dudácké intro „Dead“ nebo další jako „4U“ a „It’s gonna go away“.

 

Další důležitou a neopomenutelnou věcí, která mě k tomuto albu i po létech tak táhne, je jeho atmosféra. Dojem asi diskutabilní, silně subjektivní, ale snad sdílený i někým dalším. Issues je temné (i když tak možná navenek nevypadá) a svou náladou se dle mého blíží desce Life Is Peachy, která v tomto ohledu v diskografii Korn hodně vyniká. Naprosto zásadní vliv na tomto stavu má především Johnatan Davis, který se za ty roky propracoval v ikonu (kdepak, skromnost tentokrát není na místě) a jeho projev je jistý ve všech předvedených pasážích, stále tak naléhavý, tajemný, sklíčený i zničující. Vokální projev páně Davise je proste sugesce sama, dopady na posluchače jsou těžké, následky odeznívají pozvolna. Je vůbec radost sledovat, jak si album hraje s posluchačem, jak ho trýzní pomalými pasážemi, aby následně bez varování přešlo v pasáže těžkotonážní, téměř drtivé a bolestné („Somebody someone“). Vlastně si tak neustále poutá posluchačovu pozornost, nenechává jej vydechnout, dynamicky střídá tempa i mohutnost aranží a to vše balí do zásilky deprese a sklíčenosti a poste restante adresuje všem zájemcům; stačí si ji vyzvednout.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

šimi / 25.10.16 15:42odpovědět

Jo, jo, moje milované Issues! Těžko říct, kterou z trojice alb Korn, LIP a Issues bych označil jako nejlepší, každá je jiná a má kvality někde jinde, ale Issues je jednoznačně mooje nejoblíbenější deska. Právě pro tu tebou zmiňovanou tíživou a temnou atmosféru (Trash miluju dodnes). Pro mě vrchol jejich tvorby (i když aranžema a produkcí byli na vrcholu u Untouchables). Jinak je docela zajímavé, ža ačkoli jsem se ke Korn dostal s FtL, nikdy mě ta deska nevzala tak jako ty tři zmiňované. Možná mi trochu vadí ta určitá (žánrová) roztříštěnost. 2016 a já píšu příspěvek ke Korn, kdo by to byl řek :)

Jirka D. / 26.10.16 11:13odpovědět

Na KoRn není nikdy pozdě, ani v r. 2016 :) Osobně si líbí FtL právě kvůli té žánrové otevřenosti ... a Issues jsem díky tomuto komentáři včera večer musel opět poslechnout a jo, je to skvělé album, s vynikající atmosférou, v rámci diskografie už nikde nezopakovanou. Díky za reakci, JD

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky