Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Začínám-li teď psát o nu-metalu, je mi naprosto jasné, že některé zaryté metalisty nadzvednu ze židle a najdou se určitě i tací, kteří prostě číst přestanou. Je to každého volba; pro ty, co se zpátky pohodlně posadili, a nebo vůbec nevstali, jedeme dál. Nu-metal tady prostě je a je potřeba ho brát tak, jak si zasluhuje. Z ohromné hromady kapel, které se dají strčit do téhle krabice, je asi KoRn jméno z nejzvučnějších. Tahle parta z Bakersfieldu to vlastně celé začala a zvedla vlnu, která se valí hudebním světem už pěkně dlouho a je vidět všude kolem. Není divu, že každá jejich nová deska je očekávána ohromným množstvím fanoušků, kritiků a v podstatě celým metalovým světem. Každého alba se jen v USA prodali statisíce až milióny, takže továrna zvaná KoRn je dost velký byznys pro spoustu lidí.

Zatím poslední studiový počin je v pořadí devátý a vyšel teprve před několika málo dny. Za bicími se usadil Ray Luzier, který tak coby plnohodnotný člen kapely definitivně nahradil Davida Silveriu - ten odešel v prosinci roku 2006. Ostatní členové jsou staří dobří známí, místo po druhém kytaristovi Brianu "Head" Welchovi zůstává nadále neobsazené. Další změnou je přechod k Roadrunner Records a staro-nový producent, který s KoRn byl u prvních dvou, velmi úspěšných počinů. Ano, Ross Robinson se vrací a jeho jméno je na zadní obálce zdůrazněno písmem dvakrát větším než všechen ostatní text. Důvod si může každý domyslet sám.

Aby té nostalgie a vzpomínání na staré dobré časy s Robinsonem nebylo málo, přidává se k tomu ještě název alba: Remember Who You Are - Pamatuj (vzpomeň), kdo jsi (nebo tak nějak). Název jakoby předznamenával obsah, který se hudebně opravdu vrací k počátkům - a slyšet to je všude. Oproti předchozím deskám se celý projev dost zásadně zjednodušil a oprostil od všech možných technických parádiček. Hned po úvodním intru se rozjede celá čtyřčlenná mašinérie a ve stejném duchu jako v úvodní „Oildale (Leave Me Alone)“ pokračuje až do konce. Skoro se mi chce napsat, že to je vše, konec, jde se domů. Svádí to, protože první dojem je prostě takový. Pouze poslední „Holding All These Lies“ celý projev mírně ozvláštňuje. KoRn nic převratného nevymýšleli, nečekejte žádné technicky složité party, velké nápady nebo nový přístup. Všechno je jednoduché a až neuvěřitelně přímočaré. Tepot Fieldyho basy téměř zastiňuje bicí, přesně jak jste zvyklí, Davisův pronikavý zpěv vám bude běhat mnohdy dost mrazivě po zádech - prostě skoro vše je tak, jak bylo v polovině 90. let. Přesto ale něco není v pořádku, něco mi tu chybí, na něco čekám a nenacházím to. Když si pouštím KoRn nebo Follow The Leader, je to pro velkého ducha, který z těchto alb vyzařuje, je to pro vzpomínky, které mám neodmyslitelně spojené s poslechem těchto desek. Z Remember Who You Are mám pocit, že po dvou pro mě dost nevyvedených počinech předchozích sází kapela na osvědčenou jistotu a vrací se k tomu, čím se proslavila nejvíc. Musím ale přiznat, že se jim to částečně podařilo, a moje hodnocení bude určitě příznivější než v případě See You On The Other Side nebo KoRn II. Přesto nejsem zcela spokojen, nemůžu. Kapela dál pokračuje ve vydávání desek, které chvíli poslouchám a pak začnou zapadávat prachem. Je to sice hodně čerstvý pocit, ale nevím... Nepíše se mi to lehko, protože na KoRn jsem vyrůstal a vliv jejich muziky na můj pohled na svět byl dost zásadní. Jejich Woodstock '99, který jsem kdysi viděl v TV, byl prostě něco, na co se zapomenout nedá...