Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Requiem je čtrnáctou deskou mých oblíbenců KoRn a na úvod si trochu kladu otázku, jak k ní přistoupit a co (a zda vůbec) od ní něco očekávat. Čtrnáct desek je už velká hromada muziky. Je to taky pěkný kus života, který představuje jednak určitý příběh z pohledu kapely, ale taky příběh můj jako jejich posluchače a fanouška. Vyvíjíme se všichni, vkus se proměňuje, ne vždy jsme plně ve formě, a to že minule přiletěly múzy v celém hejnu, neznamená pro příště vůbec nic. V případě KoRn nicméně múzy nepřiletěly už pekelně dlouho a pomalu si začínám klást otázku, jestli není něco špatně.

Novinka je z mého pohledu především sázka na jistotu, přičemž jakýkoliv možný přesah se rovná čisté nule. Při pohledu nazpět do diskografie to sice není žádné velké překvapení, ale pořád se vnitřně nemůžu zbavit pocitu, že od této kapely očekávám víc. KoRn platili za stylotvůrce, prošlapávali cestu celému pelotonu dalších kapel, dokázali určovat směr, dokázali inspirovat, dokázali provokovat (The Path of Totality si nakonec docela užívám), dokázali jít proti srsti a dokázali na svou stranu strhnout celou generaci fanoušků. Z dnešního pohledu je to už strašně dávno.

Když prstem přejíždím po cédéčkách ve sbírce, tak ještě zmíněná deska The Path of Totality (to se psal závěr roku 2011) dokázala nadzvednout ze židle, ať už si pod tím představíte cokoliv. Následující The Paradigm Shift (2013) byl návrat k typickému zvuku KoRn a mám ji do dneška moc rád. Tu další, The Serenity of Suffering (2016), jsem si sice koupil, ale neslyšel jsem ji už dlouho. Opravdu dlouho. The Nothing (2019) jsem si ani nekoupil a nevracím se k ní ani dost málo. A stejný osud potká i aktuální Requiem. Důvod? Nuda. Poslech absolutně bez emocí. Plejáda navoněných písniček se silnými melodickými refrény, které představují jen nově přelakované písničky, které KoRn už dávno nahráli. Nejsou špatné, některé jsou vlastně docela fajn, některé slušně šlapou, refrény útočí na první signální a troufám si tvrdit, že živě to bude pecka, ale pod naleštěnou kapotou nic dalšího neobjevíte. Tedy pokud patříte k těm, kteří rádi objevují a očekávají od hudby něco víc.

Deska Requiem vznikla ve spolupráci s producentem Chrisem Collierem, který ve světě metalu nepatří mezi naprostá esa, ale své určité renomé má. Jeho přínos pro Requiem je pro mě docela otázkou, protože cokoliv osobitého na ní hledám marně. Deska taky obsahuje Fieldyho baskytaru, ačkoliv ten ještě před jejím vydáním ohlásil pauzu a v oficiální sestavě aktuálně nefiguruje. V neposlední řadě deska nezahrnuje žádné hostující muzikanty, žádné nástroje navíc (ano, třeba Davisovy dudy), žádnou přidanou hodnotu, žádný pokus opustil zaběhlou stopu, a to ani v náznaku. Celkový účet něco přes třicet dvě minuty je nejkratší nahrávka KoRn, což by ještě nemuselo znamenat vůbec nic, kdyby obsahem byly hudební hody. Jenže nejsou.

Zarážející je rovněž fakt, že album z pohledu poslechového komfortu dosahuje katastrofální úrovně, ačkoliv se v dnešní době i běžný mainstream z této hrůzy alespoň částečně dostal. Respektive zarážející by to bylo, kdyby osobou odpovědnou za mastering nebyl Vlado Meller. Jeho jméno jsem si dohledal až poté, co mi zvuk desky připomínal ekvivalent mlátičky na obilí, a po pravdě se tím mnohé vysvětlilo. Tomuhle týpkovi, kterého mám na svém osobním seznamu hudbě nebezpečných osob (na požádání prozradím další), se už podařilo zničit řadu nahrávek a s politováním musím napsat, že v jeho případě se žádný vývoj smysluplným směrem nekoná.

Abych to ale celé nějak shrnul. Čtrnáctá deska KoRn je deskou bez fantazie. Je deskou kapely, která své už řekla a evidentně jí chybí ty správné impulzy, které by v ní dokázaly vzbudit tvůrčí elán a skutečný náboj, který bych já jako posluchač následně vnímal v jejich muzice. Requiem je sterilní sázka na jistotu, určená pro velké koncerty a fanoušky, kteří víc než jednoduchou zábavu nehledají a nepotřebují. Většina skladeb sice šlape dobře a některé z nich lze bez přehánění označit za skvělé hitovky, ale všechno je to jen opakované omílání téhož. V mém případě se pak dost zásadně projevuje jako totální odpuzovač zvuk, který nedokážu cíleně poslouchat, ani když se snažím. Na to je času málo a fronta dobré muziky dlouhá. Suma sumárum je to za mě průměr, víc ani ranu.