Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Málokdy se mi stává, že bych se ztotožnil s výroky muzikantů, které předchází vydání nové desky a ve kterých většinou silná slova převáží následnou skutečnost. Korn svou novinku popisují jako střet Issues a Untouchables, ve kterém je metalovější a tvrdší základ doplněn o dnešní možnosti elektronické produkce. Doslova mluví o „a fresh new Korn 2013 sound“ a nějak takto by šly vyjádřit i moje dojmy z „The paradigm shift“ po více jak měsíčním seznamování.

Od nových Korn jsem nečekal mnoho a ve stínu této skepse jsem první poslechy přetrpěl a myslel si cosi o vykradení vlastní spižírny. Jasně, hitovka „Love & meth“ by v pohodě obstála v playlistu Issues, ale ta skladba je bez ohledu na zmíněnou podobnost skvělá a nenapadá mě důvod, proč si ji neužít a proč se netěšit z evidentně dobře naladěných Korn. Vrátil se Head, vrátil se metalově hutný základ, i když výrazným způsobem podpořený elektronickými stopami a jediné, co zůstalo v historii, jsou staré dobré časy. Čím víc album poslouchám, tím jsem přesvědčenější o jeho kvalitách a životnosti kapely, která jej dala dohromady.

Jasnou předností desky je absence vaty a hluchých míst, čemuž dopomáhá jednak přiměřená stopáž a pak prostý fakt, že všechny skladby šlapou od začátku do konce bez slepých cest kompozičního tápání. Přesto nelze mluvit o stereotypně udělané nahrávce, Korn nemají problém v druhé polovině alba zvolnit, do skladby „Never never“ vložit fungující sonické inferno a přiblížit se tak na dosah Nine Inch Nails, skladbu „Punishment time“ proložit dost netradiční pasáží a pak celou desku zakončit skvělou vypalovačkou „It´s all wrong“. I ta se svým feelingem blíží desce Issues (a jak již vyplývá z úvodu recenze, není jediná), ale onu podobnost lze nahlížet i jinak.

„The paradigm shift“ si především nese jasný odkaz elektronické produkce předchozí desky, jen výsledný poměr převažuje na metalovou stranu. Skladby obsahují výrazné množství elektronických linek a rovněž ty nástrojové byly v postprodukci znásilněny mnohdy velmi nápaditým, i když pro mnohé jistě nestravitelným způsobem, který ale výsledek obohacuje a nezabíjí. Asi nejlepší poměr byl vykouzlen ve skladbě „Paranoid and aroused“, kterou lze považovat za jednu z nejlepších na nahrávce, na druhé straně dvojice „What we do“ a „Spike in my veins“ ve mně tolik nadšení nevyvolá.

Korn se na aktuální desce ukazují v dobré kondici, skladatelsky vyspělí a v tvůrčí pohodě; nebylo by spravedlivé tvrdit opak. Odkazy na vlastní kořeny jsou sice zřejmé, ale jejich uchopení a následné přetvoření snese přísných měřítek. A co víc, deska mě skutečně baví.