Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Desátá řadovka amerických žánrotvůrců z Bakersfieldu rozdělí fanoušky do dvou táborů, o tom není pochyb. The path of totality se tak zařadí  k několika málo dalším kontroverzním albům roku 2011, ze kterých lze za všechny zmínit novinku Morbid Angel – jedni nebudou šetřit ostrými slovy, druzí ocení „odvahu experimentovat“ a ti proročtější budou mluvit něco o vizionářství. Podle mě je vůbec složité (ne-li nemožné) hodnotit podobná díla v kontextu současnosti, ale čekat pár let s recenzí na dobu, kdy se síla alba ukáže či neukáže, se mi opravdu nechce. S lehce svíravým pocitem opět mačkám tlačítko „play“ a novinku KoRn pouštím znovu. „Znovu“ – kolikrát jsem si tohle slovo v poslední době zopakoval v souvislosti s přehráním The path of totality už ani nespočítám. Bohužel zatím stále bez výsledku, bez odpovědí na otázky, které se mi vyrojily při prvotním seznamování a které mi stále visí někde v hlavě a podle všeho se zdá, že odpovědí se v nejbližší době nedočkám.

Proč nahráli Korn něco podobného?

Odpověď se nachází snad pouze v hlavě Jonathana Davise. Korn byli ve svém ranku vždycky o krok napřed, určovali trend od zvuku po image, tvořili pravidla i normy nu metalu a přitom byli v neustálém běhu před vlnou, která se za nimi valila. Reagovali na to po svém a v duchu velké kapely – začali experimentovat, hledat další cesty a možnosti rozvoje svého soundu. Asi největší zlom přišel s albem See you on the other side, které ale někteří posluchači odkojení jejich „true“ minulostí (a patřím mezi ně) skousli jen s obtížemi. V podobném duchu se nese i následovník Korn II, po kterém přišel zlom a návrat k svému původnímu já v podobě desky Korn III: Remember who you are. Psal jsem o ní někdy (vlastně už před-) loni, nadšený jsem nebyl a pocit o znovuotevření již opuštěného a uzavřeného dolu mi zůstal dodnes. Jestli to Korn s odstupem doby pocítili stejně, netuším, ale jejich další směřování by tomu napovídalo. Takže proč Korn nahráli něco podobného? Další snaha uniknout minulosti, uniknout ostatním a začít hledat v jiných lovištích? Jsou ta loviště opravdu tak jiná nebo máme co do činění s již omšelým spojením metalu a elektroniky?

Nu metal či nemetal?

Už z prvních ukázek vypouštěných po síti před vydáním desky bylo jasné, že všechno bude jinak. Z prohlášení frontmana Davise pak vysvítaly další indicie, mluvilo se o dubstepu, o nadšení Fieldyho i Monkeyho z „nových světů“, nových přístupů a nových dimenzí právě otevřených pro Korn. Těžko soudit, jak upřímná jsou podobná prohlášení ve světle této desky, na které se vliv zmíněných instrumentalistů omezil na úplné minimum a jejich party zapadají pod těžkou dekou elektroniky. Díky jejímu jedinečnému zvuku není občasně problém dohledat Fieldyho baskytaru, větší úsilí už budete muset vyvinout k uchopení kytarových partů, na klasický zvuk bicích zapomeňte předem, poslouchat budete triggery, filtry a různý software. Koláž beatů, samplů a elektroniky obecně převzala otěže pevně do svých rukou a můžeme tomu říkat třeba dubstep, pro mě za mě. Nebudu předstírat větší znalost v těchto oblastech, pokud někdo přijde s výrazy jako DnB či techno, uvěřím mu rovněž.

Netradiční Korn či tradiční neKorn?

Rozseknout autorství podaného materiálu je vůbec jeden velký Gordický uzel, jehož rozmotání dá celkem velkou práci. Rukopis Korn je čitelný především ve skladbě kompozic, napříč historií dohledáme obdobných vícero a po odmyšlení si aktuálního aranžmá se musím sám sebe ptát, co nového mi z tohoto pohledu novinka nabízí? Naopak všechno nové je nutné hledat u jiných, mně doposud neznámých jmen – Skirllex, Dastix, Freed Me, Excision, 12th Planet, Flinch, Downlink, Kill the Noise a Noisia – což jsou mladí umělci a producenti (např. Skirllexovi i Dastixovi je 23!), dostatečně známí v úplně jiných hudebních kulturách než jsou ty naše. Možná je proto na místě se ptát, do jaké míry posloucháme Korn a kde už zasahujeme jinam. Že by multi-splitko? Stejně tak se můžeme podivovat nad odvahou čtyřicetiletých ikon metalu svěřit se do rukou mladých umělců, o jejichž přínosu a velikosti bude rozhodnuto až s odstupem doby. Na druhou stranu, v době vydání průlomového eponymu Korn bylo Davisovi právě 23. Že by další historický milník?

Cesta totality?

„Název alba The Path of Totality odkazuje na skutečnost, že k vidění úplného zatmění slunce musíš být na přesném místě ve správnou dobu“, přibližuje Davis vznik názvu novinkové desky a dodává, že: „Tak se tohle album seběhlo. Myslím, že všichni producenti to cítí podobně. Nejsem si jistý, že by se to někdy mohlo stát znovu.“ Přiznám se, že tomu nerozumím. Stejně tak nerozumím celému albu, myšlence, kterou se mi snaží Korn sdělit a důvodům, proč něco podobného natočili jako řadové album. Sbližování hudebních kultur? Hledání nových inspirací? Chvilkový rozmar? Ztráta soudnosti? Otázky a další otázky, zůstávají a odpovědi neznám.