Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kriegsmaschine - Enemy of Man

KriegsmaschineEnemy of Man

Garmfrost8.5.2014
Zdroj: Mp3
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183
VERDIKT: KRIEGSMASCHINE vám dokážou, že i ve středním tempu může vyznít metal fest brutálně a zároveň mistrovsky lahodně či tajemně...

Polské komando KRIEGSMACHINE není na scéně žádným nováčkem. Všechny členy současné i ty minulé známe z mnoha velebených jmen, z nichž Mgla a Hate činí špičku ledovce. Samotná kapela je funkční už dvanáct let, avšak „Enemy of Man" je teprve druhé album ďábelského tria. Vyspělost díla dává ale znát dlouhodobou praxi zúčastněných. Když jsem navnazen novinkou zabrouzdal do minulosti kapely, ani se mi nechtělo věřit, že se jedná o jednu skupinu. Naprosto odlišný sound, kdy v minulosti sázeli hudebníci hlavně na brutální jízdu s častým příklonem ke grindu, mě nechává chladným.

 

Už devět let starý debut „Altered States of Divinity" tu šílenou zběsilost lehce opustil, ale k současnému vyznění měl pořád daleko. Ačkoliv název KRIEGSMASCHINE zavání militarismem, lyricky se nacházíme v mezích satanismu. A stejně jako satanismus, je hudba KRIEGSMASCHINE bez zábran a do jisté míry revoluční. Alespoň v rámci své diskografie. Rychlost tempa je ta tam. Středně valivá těžkotonážnost rozbíjí hlavy dostatečně brutálně i bez blast beatu. Přiznám se, že při prvním poslechu jsem desku znechuceně odložil jakožto nudnou a monotónní. Nicméně mi nepřestala vrtat hlavou. Postupně jsem ji přicházel na chuť až k nezměrnému nadšení. Monotónnost ukrývá všemožné chutě a barvy, tudíž sloupnete-li nevýraznou slupku zvláštního ovoce, nikdy se pak nenabažíte této mňamky. Vlivy domovských kapel jsou znát, ale pořád je jasné, že v KRIEGSMASCHINE nalezli pánové svůj osobitý ksicht. 

 

Vítejte ve světě podivností, kde vládne moderní větev black metalu nastavené DsO, což berte jen jako pomocnou berlu. V případě KRIEGSMASCHINE mi připadne, že si jen díky DsO atd. troufli opustit zajeté koleje, a ne že by se nechali inspirovat nějak blíž. Natolik jsou zmíněná jména odlišná. Navíc cítím z „Enemy of Man" odkazy na dávný Voivod, rytmickou rafinovanost Gorguts a Ulcerate, či industriální těžkost starých Godflesh. Smícháno dohromady v osobitý koktejl, chutná tato deska vskutku neotřele. Líbí se mi jak se pánové krotili a nenatočili hodinové album, které by už nebylo snadné rozlousknout. Takto máme cca tři čtvrtě hodinky a na ní šestero skladeb s průměrnou délkou 7 minut. Akorát. Líbí se mi i zvuk, který jakoby evokoval tovární halu. Do kytar, které jsou kouzelně propojené spolu s dominantní basou, jsou střízlivě pouštěny samply a opravdu jen občas doplňující klávesy. Ty ale v žádném případě nedělají z těžkotonážních písní melodicky atmosférické libůstky. Doplňují totiž zvláštní temnotu měrou vrchovatou. Stejně tak efekty ve zpěvu (křiku) vhánějí jakoby mimozemskou inteligenci do sítě zlých lovců. Nemusíte mít ovšem žádné obavy, že je zpěv zmutovaný po celou hrací dobu. Té dominuje hrdelní growl a havraní skřehot jak jsme zvyklí z Mgla.

 

To nejlepší jsem si nechal na konec a to jsou fenomenální bicí. Stejně jako každý, kdo má trochu citu, zůstává stát v úžasu nad technickou hrou mistra Darksida. Toho známe z mnoha zvučných jmen, ale nikde nepředvádí takové umění. Když se mu zachce, vytluče z vás duši, ale taktéž umí rozehrát rytmickou parádičku, ze které se vám roztočí hlava. Jeho krasojízda nespočívá jen v hbitých rukou, ale zrovna tak v neskutečných kopácích. Jeden pak nechápe, jak se mu ty ruky s nohama doplňují a nezamotají se. Mě na tom nejvíc uchvátila vyrovnanost mezi špičkovou technikou a metalovou zuřivostí. KRIEGSMASCHINE vám dokážou, že i ve středním tempu může vyznít metal fest brutálně a zároveň mistrovsky lahodně či tajemně... Jsem „Enemy of Man“ pohlcen a nadšen. Nejvyšší hodnocení si ponechávám v zásobě pro další počin této smečky, od nějž očekávám, že bude ještě dokonalejší.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky