Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Krisiun jsou naprostá legenda a armáda jejich příznivců bude určitě nespočitatelná. Sledovat jejich kariéru je jako sledovat film pro pamětníky, který svůj děj nenápadně přesouvá do současnosti. Postupně se proměňují kulisy, móda, od černobílé jsme se dostali k barvě, ale co zůstává je nesmlouvavé řemeslo, na které čas nemá vliv. Krisiun se od nekompromisních začátků v devadesátých letech, které páchly sírou a nabízely staromile neučesaný zvuk, postupně vypracovali v jeden ze zásadních pilířů death metalu, který podepírá zámořskou jižní scénu. Letošní deska je už dvanáctým apoštolem brazilských katakomb, kde jsme jako doma.

Na nové album jsem se těšil, ale jaksi civilizovaně a automaticky, tedy nečekal jsem od něho žádné překvapení. Protože chvíle strávené s Krisiun mají vždy podobu nekompromisní, rychlé exkurze do tematicky podobných oblastí. Troška Satana, smrti, zotročených duší apod. V tomto ohledu jde o jistotu pevnosti žuly. Většinou mi stačí se albem pár dní probírat a bavit, ale pak ho na delší dobu odkládám a pozapomínám. Protože co vzrušujícího se dá ještě nalézt v relativně čitelném nářezu, který opisuje od svých předchůdců? Ano, řemeslo je to skvělé a pro občasný výplach se špetkou melodiky rozhodně doporučitelné. Letos je situace stejná. Kapela na Mortem Solis stále dokazuje svoji potenci složit chytlavou pecku plnou dravých riffů, ze kterých se někdy docela nečekaně vyklubou zajímavé melodie, ale na některých místech je ten magnetismus hodně slabý. Je to problém míst, kde je nedostatek nápadů nahrazen opakováním jednoho ne moc výrazného motivu a pro jeho oživení se používají okoukané triky, jako jiný rytmus nebo přesun do jiné tóniny, což mě vzpruží jednou, možná dvakrát. Pak už bych se rád vydal dál.

Stylově tedy nedošlo ani k minimální erozi a Krisiun to drtí jak umí. Stále zní trošku archaicky a žádné trendové vymoženosti si do jejich tvorby cestu nenašly. Možná se jen trošku přiklonili k jednodušeji pojatému metalu a dvěma tahy lehce obrousili hrany své technicky vytříbené dovednosti. Což můžeme brát jen jako znak tohoto konkrétního alba a ne jako epidemii karpálních tunelů. Nejsem zklamán, ale zároveň neskáču do výšky, protože album ve mně postupně tlumí zájem.

Na náladě nepřidá horší zvuk než jsme zvyklí. Nikdy to nebyl křišťál, ale aktuální počin klesá hlouběji než dřív. Dojem zvukově upěchovaného zdiva je nadmíru silný a dusán beranidlem kopáků na ní jen těžko hledám jemné ornamenty. Nevěřím, že tam nejsou, tak proč se před námi skrývají? Je to škoda, protože Krisiun jsou technicky zdatní a spousta jejich vyhrávek by si mohla právem nárokovat nějaký ten diplom. Může za tím být změna studia. Kapela od roku 2006 nahrávala v německém Stage One Studios a člověk si za poslední léta zvyknul na určitý standard. Naproti tomu Mortem Solis se točilo v Brazílii a masterovalo v USA, výsledek ovšem silně kulhá. Hukot, šum, málo brilance. Když vedle novinky položím třeba předminulou, a mou velice oblíbenou Forged In Fury, tak je to zatracenej rozdíl.

Přes všechna negativa jsem si Mortem Solis užil. Jsou to klasičtí Krisiun a vlastně můžeme být rádi, že se pořád věnují tomu co umí. Jsou stabilní jistotou, stejně jako další věrní vlajkonoši deathmetalové standardy, a tak si pořád máme kam zajít pro útěchu.