Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kurt Vile - Wakin on a Pretty Daze

Kurt VileWakin on a Pretty Daze

David10.7.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Snové, omračující a také nejlepší album dosavadní Vileho kariéry.

Tahle deska staví Berlínskou zeď přes cestu zdánlivě nezastavitelnému, nepolapitelnému a všeproměňujcímu času, je jako soundtrack k odtržení se od reality, k procesu výmazu veškerých chmurů a starostí, uprostřed ubíjejícího, každodenního shonu, ztrápených výrazů zoufalců honících se za svým kusem štěstí, pošlapaných tužeb a nikdy nevyřčených přání. Ponechává za doprovodu vzdušných, z dáli přicházejících a samotným nitrem prostupujících kytarových tónů, přívětivých melodií a duši objímajících záchvěvů nadpozemské lehkosti, uprostřed toho všeho a ještě něčeho navíc jen vás – samotné, zcela opuštěné, ledabyle kráčející, avšak klidné, se sebou spokojené a vyrovnané.

 

Vileho písničkářství dosáhlo na Wakin on a Pretty Daze zcela nových, doposud netušených a nakažlivě poutavých sfér, z jejichž blahodárného vlivu by dobrovolně prchal snad jen nenapravitelný sebetrýznitel a pojídač sladkých snů bezbranných nemluvňat v jedné osobě. Ty tam jsou bezcílné psychedelické výlety napříč krajinou pomatenců, chvílemi postrádající jakýkoliv smysl, hloubku a efekt. Definitivně pod drnem tentokrát odpočívá i omšelá, vychrchlaná nahrávací souprava. Žádné lo-fi skřípění, rozostřené hlukové stěny a tonoucí labutě uprostřed rozbouřené kaluže. Jen obloha bez mráčku prostá veškerých rušivých elementů, jimž není dopřána živná půda ani díky úctyhodné, avšak na první pohled odrazující a pro mnohé takřka sebevražedné rozloze téměř sedmdesáti minut. Uvolněnost, přirozenost, nadhled a radost… už chápete, proč devítiminutová skladba postavená na omílání jednoho motivu nařaseného bezprostřední hravostí čechranou ospale hladivým vánkem dokáže fungovat bez nutnosti neustálého podepírání složitou soustavou berlí, berliček rozličných velikostí, tvarů a materiálových vlastností?

 

 

Jestliže Vileho předešlé počiny nepostrádaly citelnou dávku ambicí podpořené chvilkovými záchvěvy věcí velkých a smeknutíhodných, avšak v celkovém kontextu více či méně strádaly nevyrovnaností a částečnou nedotažeností, na Wakin on a Pretty Daze sedí vše na těch správných místech. Evoluce dosáhla svého prozatímního vrcholu, cesty dál a výš však stále existují. Snové, omračující a také nejlepší album dosavadní Vileho kariéry.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 10.7.14 7:30odpovědět

Přiznám se, že do Kurta se nemůžu zaposlouchat. Letošní The War On Drugs miluju od prvního poslechu, ale Kurt je na mě moc dlouhej a bezmocně kloužu po povrchu.

Radek / 10.7.14 9:03odpovědět

....Jirko, ačkoli se to sem vůbec nehodí - do puntíku přesně mi Tvůj koment sedí k novým Transatlantic. Ať se snažím jakkoli, nejde to a přitom slyším jak je to dobrý. :-D

Jirka D. / 10.7.14 9:54odpovědět

Noví Transatlantic jsou skvělí :), pár slov už snad konečně dám dohromady. Možná chtějí čas, přesněji přes 120 minut času, ale pak rozkvetou...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky